Po třech měsících zákazů jsem ve svém oblíbeném Chorvatsku. Začal červen a letošní jachtařská sezona pomalu končí. Za chvíli dorazí turisté a my jachtaři jim vyklidíme pole. Ale je to skutečně tak? A kdo si to vlastně přeje?
Koronavirus je pomalu a jistě na ústupu a svět by se měl vracet do normálu. Jenže zásadní otázkou zůstává, který normál je ten normální. Svět se nám za posledních pár týdnů zúžil na obrovské množství nesvobody a informace lze čerpat jen z médií. DO Chorvatska jsem se s přáteli rozhodl vyrazit ne proto, že téměř všechny dostupné české deníky tvrdily, že Chorvati bez turismu nemohou být. Země bez nich krachuje a oni už se na nás všechny neuvěřitelně těší. Vyhlíží nás s celou řadou atrakcí, slev a výhod. Jel jsem zkrátka proto, že mám moře rád a jsem zvyklý na něm trávit čas. Nerad se nechávám unášet svým jednostranným pohledem, tak se rozhlížím a snažím se naslouchat místním. Opravdu to bez turistů nejde vydržet?
Včerejší večer jsme strávili v zátoce na ostrově Hvar. V malé hospůdce na břehu jsme si dali výbornou rybu a při sklence místního vína posloucháme majitele této malebné konoby. Právě svým chorvatským známým u vedlejšího stolu popisuje,že sice nevydělává tolik peněz, co normálně, ale je spokojený. „Hosté tu jsou a chovají se daleko slušněji, než když je zátoka přeplněná“ říká. Po chvíli se přitočí k našemu stolu a napůl v žertu na nás spiklenecky pomrkává a se slovy : „Skvělý koronavirus„. Pak běží obsloužit další stůl, u kterého se opět na pár minut zastaví a je ve svém živlu. Je to zvláštní, jsme v Chorvatsku již týden, každý den na jiném místě, ale obrázek je stále stejný. Neuvěřitelný klid a neuvěřitelná pohoda a hlavně nikoho netrápí, že tu nejsou turisté. Promenády jsou poloprázdné a nikdo je na sezonu nijak nechystá, ale místní jsou usměvaví a očividně jim nic nechybí. Ano, je zde spousta sezonních restaurací a jiných podniků, které by již v tuto dobu měli otevřeno a nemají a ani to nevypadá, že by otevřeli, jenže pohled na většinu místních ve mně neustále vyvolává otázku: „ Opravdu tolik stojí o návrat turismu v jeho předkoronavirové velikosti? „ Mohu se mýlit , ale odpověď se nabízí na každém kroku : „ Většina z nich nestojí…. „ .
Ten klid koronavirové doby jim totiž vrátil jejich zemi. Zemi, ve které se mohou svobodně pohybovat, aniž by se museli podřizovat davům neurvalých nájezdníků, kteří za pár drobných mají dojem, že tato krásná země patří jenom jim.
Tento týden jsem v novinách zahlédl rozhovor s Primátorem Prahy, panem Hřibem, který se pozastavoval nad tím, proč by nemohl Primátor hlavního města pocházet odjinud, než z Prahy? Samozřejmě může, ale nikdo, kdo v Praze neprožil větší část svého života nikdy nepochopí, co Pražané od Prahy očekávají, na co se v ní těší a co je trápí, co jim má město nabídnout a stejně tak žádný český novinář, který přijede do Chorvatska na týden k moři nepochopí, zda nás tu ve své zemi opravdu všichni tak prosebně vyhlíží, jako je to pak schopen napsat.
Jestli nám ten koronavirus měl opravdu něco podstatného ukázat, tak je to podle mě právě to, že bychom se ve svých městech a zemích neměli cítit jako nechtění hosté, kteří se musí podřizovat nekonečným davům cizinců, kteří ani netuší, co je zde to vzácné. Zkrátka jen ten, kdo je tu doma má právo tu cokoliv měnit, aby se mu zde dobře žilo a my všichni, co jsme tu jen na návštěvě nemáme právo tento status quo jakkoliv měnit, my můžeme jen obdivovat, co zde oni dokázali.
