Po víc než půl roce jsme s manželkou vyrazili do Prahy do divadla. Vůbec jsem si neuvědomil, že musíme mít roušky. Lékárny v centru města již byly zavřené, ale naštěstí mě zachránil za 30Kč Vietnamec ve večerce na Karlově náměstí.
Sál divadla Kalich byl plný k prasknutí. Všichni měli poslušně na ústech roušky. Zmocnil se mě divný pocit : vidět plné hlediště bláznů s hadrem přes ústa… Ještě stále jsem si nezvykl. Daleko větší údiv nastal, když na vyvýšené jeviště nastoupili herci a ani jeden roušku neměl. Svobodní umělci nade mnou, které nic neomezuje shora pozorují stádo poslušných následující hloupá nařízení pár vyvolených a mezi nimi i já. A my všichni bez výjimky označeni hadříkem a protože opravdová svoboda začíná svobodou slova, kam jinam nám měli imunologové ten hadr dát, než přes hubu.
V polovině představení, když zazvonilo na přestávku, všichni hurá na chlebíček a sklenku vína do malé vydýchané divadelní kantýny. V kantýně jako na povel všichni odložili roušky a začali se vesele bavit. My borci ze stáda jsme úspěšně vybojovali desetiminutovou chlebíčkovou válku o svobodu a pak zpátky do sálu, roušku na ústa. Hlavně nevyčnívat.
V první polovině představení jsem byl s okolím solidární a roušku měl ač už jí několik měsíců nenosím. Jako správný rebel jen pod nos, ale měl. Po chlebíčkové svobodě už jsem ji zpět nenasadil, jen paní vedle mě, která stála shodou náhod bez roušky kousek ode mě i v kantýně, na mě po celý zbytek představení házela nenávistné pohledy. Snad jsem jí tedy svým Covidem přes noc nezabil. Jestli ano, pozůstalým se hluboce omlouvám.
Je až s podivem, co se povedlo několika fanatikům, kteří věří, že páchají dobro s námi všemi během pár měsíců udělat. Na vině jsme my všichni, ale já osobně hlavní podíl přisuzuji imunologům a těm, kdo jim tuto neomezenou moc dal. Čtyřicet pět let jsem nikdy žádného imunologa neviděl a ani nepotřeboval a dnes mi právě oni řídí můj život a omezují naše svobody. Jsem přesvědčen, že právě toto povolání je klasickým produktem dnešní doby absolutního nadbytku zbytečností. A vzhledem k tomu, že se paušálně jedná o jedince, kteří sami sebe svou profesí odsoudili k tomu, být de facto neviditelnými, nic nedokázat, nezanechat po sobě žádnou stopu, děsím se toho, že svou snadno získanou moc nebudou chtít jen tak opustit.
Asi mám zvláštní vidění světa, ale imunolog je pro mě asi totéž co ústní hygienik, psycholog zvířat, politolog, divadelní kritik nebo Městský policista … vlastně zbytečný člověk. Imunolog, který nikdy nikoho nedokázal vyléčit, tak rozumí všem chorobám. Ústní hygienik, ve studiu na zubaře skončil u kartáčku na zuby a politolog, který se v reálné politice nedokáže prosadit je právě ten, který ji nejvíce rozumí. Obdobně to platí i o divadelních či jiných kriticích. Jejich knihy nebo hry nikde nenaleznete, ale přesně vědí, co ten který autor nezvládl. Městský policista s falešnou zbraní hledá důchodcům zatoulané kočky a dává papírky za stěrače a u psychologa zvířat už vůbec nikdo neví, co vlastně dělá a jak. A právě tito a jim podobní nám ostatním nyní určují rozsah naší svobody nesmyslnými opatřeními, jejichž kontrolním mechanismem je kus hadru a my můžeme jen držet hubu a krok…
