Má cesta do revoluční Francie II.

Věděli jste, že osud Bastily byl zpečetěn ještě před jejím "dobytím"? Pařížská radnice rozhodla o jejím zbourání v rámci plánu na modernizaci města. Nebýt toho, že do ní dal baron de Bosenval přemístit střelný prach, patrně by její jméno dnes prakticky nikdo neznal... Plním svůj slib a zveřejňuji ještě jednu ukázku z mého literárního pokusu, kterému jsem dal pracovní název "Liberté".

Kiberlain vedl Blanchota po schodech nahoru, poté dále chodbou, až k malému pokojíku, který byl očividně ložnicí majitele statku. Nenechal však hosta, aby se moc rozhlížel a popostrčil ho směrem do rohu místnosti, k malému výklenku ve stěně, kde kdysi nespíše stával krucifix a obrázky svatých. Nyní zde spočívala malá cihlovitá soška, zpodobňující jakousi pevnost. Blanchot nemusel dlouho přemýšlet, aby poznal, o jaké opevnění se jedná. V Paříži jich bylo vyrobeno tisíce a bezpochyby se vyrábějí dodnes, ačkoli už ne z pravých cihel. Obchodníci je samozřejmě za pravé vydávali, protože díky tomu mohli navýšit cenu.

„Podívejme, Bastila,“ pronesl Blanchot suše.

„Doslova,“ zavrčel Kiberlain s podivným úšklebkem a pohledem upřeným na sošku.

„Trochu malá,“ zavtipkoval Blanchot.

Kiberlain po něm střelil pohledem, ale nepřestával se šklebit, jakoby mu Blanchotova poznámka přišla vhod.

„Jo, byla malá,“ souhlasil Kiberlain. „Byl jste už v Paříži, když ještě stála?“

„Chodil jsem k Bastile kupovat voňavky, pro jednu...“ Blanchot se odmlčel a zasmál se.

„Na ty stánky si pomatuju,“ přikývl Kiberlain. „Dobře nám posloužily, když jsme dobývali Bastilu.“

„Byl jste u toho?“ zeptal se Blanchot na oko zvědavě.

„Od začátku do konce,“ začal se naparovat Kiberlain. „Tenhle model je z pravých cihel. Jeden z prvních. Daroval mi ho Camille na památku.“

Blanchot přimhouřil oči.

„Proč jste vlastně nezůstal v Paříži? Mohl z vás být člen Konventu nebo něco takového.“

„Co tam?“ zabručel Kiberlain. „Jednou se stejně všichni požerou a tady mám co chci!“ rozmáchl ruce. „Víc nepotřebuju. Stačilo, že jsem byl jednou včas na správným místě.“

Když Kiberlain viděl, že Blanchot nemá odpověď, pokračoval.

„Byl jsem nejen u toho. Já Bastilu dobyl! S Camillem Desmoulinsem!“

„V dnešní době už člověk neví, co je pohádka a co pravda,“ opáčil Blanchot v provokativním dvojsmyslu. „O Bastile jsem už slyšel tolik historek a jedna byla lepší než druhá. Jak se z pevnosti stala Babylónská věž, co sahala do nebe a z pušek se staly lidské nehty, co jí strhly k zemi jenom silou vůle, jak...“

„Však jsme taky tyhle žvásty sami pomáhali vyrábět,“ ušklíbl se Kiberlain. „Teda hlavně Camille. To je mistr, co ví, jak lidem nacpat do hlav, co je potřeba.“

Kiberlain pobídl Blanchota k malému dřevěnému stolku se dvěma židlemi a zatímco se jeho host usazoval, zamířil k posteli, kde z pod polštáře vytáhl láhev s jakousi průzračnou tekutinou, možná pálenkou domácí výroby. V šuplíku nočního stolku ještě vyštrachal malou skleničku, kterou postavil před Blanchota a nalil mu. Sám se s mohutným záklonem napil z flašky. Pak šel láhev zase schovat, se slovy: „Aby mě nedráždila,“ a přisedl si k Blanchotovi. Ústa si otřel do rukávu.

„Řeknu vám, jak to bylo.“