Eutanazie, svoboda a dobro člověka

Vláda minulou středu zamítla návrh zákona o eutanazii. Údajně tak překazili dobrou věc a svobodnou volbu pro všechny, kteří již nemají v životě východisko. 

 V případě eutanazie (nebo asistované sebevraždy) se to argumenty dobra jen hemží, až člověk skoro nabývá dojmu, že tu vlastně nejde o konec života, ale pouze o konec nevýslovného utrpení. V tomto krátkém zamyšlení bychom se jim chtěli věnovat. Tentokráte jsou jimi svoboda a dobro pro člověka.

Samotná svoboda je velmi širokým pojmem, o kterém bychom mohli psát celé filozofické stati. Proto si ji definujme na prosté „rozhodni se“. V případě smrtelně nemocného pacienta nám vzniká situace člověka, který již nemůže být vyléčen vědecky známými metodami. Tento pacient stále více podléhá své chorobě, často se mu zvyšují bolesti na neúnosnou úroveň a ztrátou pohyblivosti rychle upadá i zbytek kvality jeho života. Jeho život se mění na prosté přežívání, přestože je předčasná smrt nevyhnutelnou. Z tohoto základního pohledu je nám eutanazie – „rozhodni se“ sám o příchodu smrti a konci utrpení – logicky sympatická. Je to však jen teoretické tvrzení. Už v první fázi zde totiž vidíme rozpor.

Představme si člověka, zdravého na těle i na duchu, který bude mít milující rodinu, více než dostatečné finanční zázemí, přátele, motivující práci… Zkrátka bude maximálně šťastný. A tento člověk se spontánně rozhodne, že ukončí svůj život a okamžitě tak učiní. Je to představitelné jen těžko, protože žádný člověk by se za těchto okolností tak nerozhodl. Avšak teoreticky bychom mohli hovořit, že tento člověk zvolil smrt nad žitím skutečně ze své vlastní svobodné vůle. Protože neměl sebemenší důvod to udělat.

Naproti tomu zde máme výše zmíněného pacienta, který trpí bolestmi, je bez naděje na uzdravení. Jeho mysl je permanentně vystavena všem negativním emocím. Beznaději, bezmoci a především strachu. Je pod vlivem léků. Jeho zbytkový život mu postrádá smysl, připadá si na obtíž. Lze hovořit o svobodě vůle, pokud se tento člověk, tlačený negativními okolnostmi ze všech stran, rozhodne pro smrt?

Na svobodu můžeme hledět i z pohledu jiných životních útrap. Rozhodne se majetný člověk pro krádeže potravin? Odloží žena se zázemím své dítě do babyboxu? Půjčí si zajištěný člověk peníze od lichvářů? Ne. Nikdo se nerozhodne pro krajní řešení, není-li k tomu donucen okolnostmi.

Dejme však zastáncům eutanazie ještě další šanci a připusťme, že pacient se teoreticky rozhoduje pro krajnost ze své vlastní svobodné vůle. Pak nastává onen okamžik smrti, která však nepřijde sama od sebe, musí ji někdo vykonat. A tím někým je lékař. Aby se z lékaře nestal vrah, je základním argumentem dobro pacienta. Tím dobrem je, aby pacient netrpěl bolestí. Ta bolest je fyzická a psychická. Řešení tkví v uspokojování lidských potřeb. Žádost o půjčku s vysokým úrokem vychází z nutné, většinou existenční potřeby peněz. Krádež jídla vychází z potřeby odstranění hladu. Žádost o eutanazii vychází z potřeby ukončit bolest (fyzickou, psychickou). Není to však jediné „řešení“. Hospicová péče neumí vyléčit rakovinu, ani jinou smrtelnou nemoc. Existuje však právě proto, aby uspokojila potřebu pacienta po ukončení bolesti. K tomu je nutno dodat, že málokterý pacient touží po eutanazii a pokud zde tento požadavek byl, po poskytnutí hospicové péče zcela zmizel. Pacient naopak začal toužit po každém dni navíc.

Co tedy zůstává otázkou? Zda eutanazie ano či ne? Nikoli. Otázkou je, proč zastánci eutanazie nepodporují hospicovou péči, usilují-li skutečně o svobodu a dobro člověka. Realita – svědectví pacientů a jejich rodin – svědčí jasně ve prospěch hospiců. Naproti tomu eutanazie – dobrá smrt – je pouze vnitřní přesvědčení a domněnka, že způsobená smrt může být lepším řešením. Ze smrti se ještě nikdo nevrátil. Nikdo nepodal svědectví, zda je umírání příjemné, zda bolí či nebolí. Víme však jistě jednu věc. Smrt není věčný spánek. Smrt je konec všech možností, konec naší osobnosti na tomto světě. Co je tedy lepší? Zbavit pacienta všech možností a uzavřít ho do věčných okovů smrti? Anebo ho zbavit bolestí a dopřát mu, aby zbytek života prožil co nejvíce v plnosti? Na to si všichni odpovězme už každý sám – ve svobodě.