Co 28. října vlastně slavíme?

Pojďme společně oslavit sto let naší země! Každý den jsme vídali a slýchali tuto nebo podobnou větu. Každý však, kdo umí počítat alespoň na prstech ví, že Česká republika vznikla před pětadvaceti lety. 

Každý, kdo na základní škole neprospal každou hodinu dějepisu rovněž ví, že Český stát nevznikl v roce 1918, ale o více než tisíc let dříve. 28. října slavíme vznik Masarykovy první republiky. Otázka vlastně je: proč?

V roce 2018 se jako důvod pro oslavy sešly hned dvě příznivé hvězdné konstelace. První je magická číslovka sto let. Sto let je zkrátka sto let, něco takového se připomenout musí, i kdyby kvůli tomu na chleba nebylo. A tak se po celé zemi začaly připravovat kulturní akce, přednášky, ohňostroje... Druhým důvodem pro oslavy první republiky je stávající prezident Miloš Zeman. Ano, skutečně je tím důvodem Miloš Zeman a v Republice české existují hned dva rozdílné tábory, které budou první republiku oslavovat přesně kvůli němu. Prvním táborem oslav jsou Zemanovi příznivci. Proč? Protože Miloš Zeman z Masarykových politických vizí a konkrétních kroků první republiky vlastně nijak zvlášť nevybočuje. Masaryk politicky vystupoval proti monarchismu, germanismu, Katolické církvi a jejím tradicím a vyhovoval mu sociálně demokratický směr politiky. A tak, přestože je jinak mezi Masarykem a Zemanem propastný rozdíl právě v chování a jednání, díky kterému si Masaryk dokázal získat respekt i u svých odpůrců, představuje pro ně Zeman skutečného dědice Masarykových politických cílů. Byl to právě Miloš Zeman, který během prezidentských voleb vytahoval ze skříně kostlivce údajné sudetoněmecké hrozby, vysmíval se památce patrona české země sv. Václava a oživoval u Armády ČR husitskou a legionářskou symboliku. Všechno témata zcela v tradicích Masarykovy první republiky. 

Druhý tábor oslav je sice myšlenkově také úzce spjat s T. G. Masarykem a kouzlem legendární první republiky, nicméně s tou první skupinou nemá společného zhola nic. O sudetoněmecké hrozbě nemluví zkrátka z toho důvodu, že žádná neexistuje, svatá válka pod husitským kalichem proti Katolické církvi je nijak nezajímá a průvody legionářů, sokolů a dalších symbolů první republiky jsou pro ně spíše historizujícím kulturním aktem. Tato skupina se vzhlíží v Masarykovi a jeho první republice právě pro ony legendární hodnoty, kterými měl oplývat prezident Osvoboditel. Schopný politik, všemi uznávaný státník, noblesní hlava státu, mravní člověk, učitel národa, symbol svobody a humanista. Zkrátka protiváha proti vulgaritě současného prezidenta, který zde vystupuje v roli Antimasaryka. Do jaké míry byl Masaryk skutečně takový, nejspíše nikdy nikdo doopravdy nezjistí. Kdy ještě projevujeme úctu světově uznávanému státníkovi a kdy už se pohybujeme na tenkém ledě nekritického zbožňování, je už věcí individuální. Masaryk je však - jako vzor prezidenta - Zemanovým opakem, a to stačí. 

V jakém táboře je však skryta pravda? Kdo je oním skutečným dědicem Masarykových hodnot a první republiky? Možná všichni a možná vůbec nikdo. Když si odmyslíme na dvě poloviny rozdělený národ zemanovců a antizemanovců, když si odmyslíme sté výročí, zjistíme, že každý rok se ozývají nějaké hlasy, které se ptají, proč slavíme sto let neexistujícího Československa. Odpověď zní: protože nemáme jinou možnost. Opak by totiž znamenal historickou sebereflexi a především sebekritiku, které nejsou Češi schopní. Vznik Československa jsme si totiž museli nějak obhájit. Nikoli před světem, ale sami před sebou. A tak vznikla pohádka o "žaláři národů" Rakousko-Uhersku. O staleté porobě, nesvobodě a útlaku národa. Proto také letos slavíme nejen sto let republiky, ale také demokracie, železnic, hospodářství, kultury, včelařů, kávy, triček, modelářů a bůhví čeho ještě. Vše vzniklo za Masaryka, do té doby zde nebylo nic. Pokud zde něco bylo, měli si to Češi vydupat z temna habsburské poroby, s okovy na rukou. I proto dnes někteří zahrabávají obrazy prezidenta do kompostu. Proto je dnes možné vynášet prezidenta Zemana do nebes. Česká společnost žije ve schizofrenii, kterou si sama vytvořila. A stejně jako schizofrenik odmítá slyšet o své nemoci a myslí si, že je zcela zdráv, myslí si totéž o sobě i česká společnost. Kdybychom dnes řekli, že Národní divadlo, ten kulturní symbol českého boje proti "žaláři národů", postavil Čechům ze svého soukromého účtu Habsburk, nejspíš by si většina populace ťukala na čelo, protože takhle to ve škole nikoho neučili. Národní divadlo si přece postavili Češi z peněz vybraných na ulici! Jenomže nepostavili... Stejně tak bychom mohli mluvit o demokratických základech našeho státu, o občanském právu, o tom, že žijeme v zemi, kterou ještě stále můžeme nazývat právním státem. Nic z toho nezaložil v Čechách ani Masaryk, ani první republika. To vše, jistě k velikému zděšení mnohých, založil ve svém "žaláři národů" onen nenáviděný utlačovatel Čechů - Habsburk. Mysleme na to při všech dalších oslavách, až to nebude sté výročí, ale stoprvní, stodruhé... Mysleme na to, až budeme sledovat, jak Vladislavským sálem prochází prezident republiky a Hradní stráž před ním ponese prezidentskou standardu, na které bude nápis: Pravda vítězí! Heslo našich prezidentů už od T. G. Masaryka. Tehdy možná i pochopíme, co 28. října vlastně slavíme.