Dopis Václavu Havlovi

Vážený pane prezidente,

byla vzdána poslední pocta a emoce brzo opadnou. Radostná zvěst Vánoc vystřídá pochmurnou náladu. Mnozí říkají, že byste si smutek stejně nepřál a asi mají pravdu. Přesto si ho zasloužíte. Nerad bych opakoval to, co již bylo řečeno, v dobré i zlém na Vaši osobu.

Nebyl jste polobůh, jen člověk, se všemi chybami i mylnými rozhodnutími. Měl jste svoje slabosti i hříchy, které Vás vytrestaly zdravotními problémy. Kým jste tedy vlastně byl – jestliže jen člověkem – kterému v těchto dnech vzdávaly hold tisíce lidí, dokonce na celém světě. Nebyl jste premiér, nebyl jste soudce, nebyl jste senátor ani poslanec. Byl jste prezident jedné středoevropské země. Není to vděčná funkce. Je v ní moc odpovědnosti a je dobře viditelná. Má také mnohem více morálního než reálného vlivu. Přesto se k Vám hodila asi ze všeho nejvíce. Ne snad, že byste neměl vůdčí schopnosti. Byl jste to Vy, kdo úspěšně organizoval disent. Ale lépe Vám odpovídala povahově. Hlava státu by měla být od politiky odproštěná natolik, aby nad ní dokázala úspěšně stát. A současně by měla být její součástí, aby nestála mimo reálné dění.

Heslem Vašeho funkčního období se stala myšlenka, kterou jste prosazoval i mimo jeho časové hranice. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Není to vždy boj jednoduchý. Dokonce i pravda a láska musela mnohdy využít surových prostředků. Mnozí Vám to vytýkali. Říkali, že boj je neslučitelný s pravdou ani láskou. A přesto je boj to nejcennější, co jste nám zanechal. Zbavil jste nás bezpečí nadiktované budoucnosti. Ne všichni se máme dobře. Možná se má špatně většina z nás. Nejsme spokojení s politikou, společností, ani finanční situací. Jasnou, bezpečnou a pohodlnou cestu jste však nesliboval. Slíbil jste nám budoucnost. Ne všichni však Vaše slova pochopili. Není to budoucnost nám daná, ale budoucnost za kterou můžeme bojovat vlastními silami. V tom také tkví základ pravého humanismu života. Život, který by byl oproštěn od všech překážek, povede nutně k pádu do stagnace a průměrnosti. Život bez nebezpečí, je život ve vakuu. Ve vakuu však žít nelze...

Čím tedy byl Váš odpor proti komunismu? Byl hrdinstvím nebo prostým přáním se nadechnout? Jisté je, že tempa na hladinu vyžadovala hodně sil. Vždyť každá buňka Vaší mysli musela křičet: „Mlč! Zachraň se!“. Vy jste však záchranu viděl ve slově...

To slovo znamenalo nebezpečí, které Vás dostalo do vězení a pod dohled totalitního režimu. Byla to však také ta pravda, která byla Vaším krédem. Pravda, kvůli které se nedělá co je pohodlné, ale co je správné. Tím jste dokázal, že Vaše krédo nebylo prázdným heslem. Ne kvůli druhým, kteří tou cestou nešli. Ale kvůli Vám, který jste tou cestou šel.

Vážený pane prezidente, díky Vám za to, že jste zvolil slovo. Díky za to, že jste nám odkázal boj. Díky Vám za to, že jste zvolil pravdu, díky za to, že jste zvolil lásku. Díky za celý Váš naplněný život.

Buďte sbohem!

Váš

Jakub Holman