Britská královská svatba byla jedním velkým divadlem. Měla svoje herce i diváky, kostýmy, kulisy...
Ten, kdo si během pátečního dne rozklikl hlavní stránku iDnes, spatřil zde dvě zprávy. První byla o britské královské svatbě. Druhá nám představila šklebícího se Bohuslava Sobotku a jeho nejnovější výrok: „po předčasných volbách budeme menšinově vládnout (jak jinak), s podporou komunistů“. Přestože by bezpochyby bylo zajímavé spočítat, kolikrát se sousloví - budeme vládnout – objevilo v projevech předsedů ČSSD, od doby, kdy na oranžový trůn nastoupil Jiří Paroubek; tématem tohoto článku je divadlo. To slovo, to jediné, co spojuje obě výše uvedené zprávy.
Celá královská svatba byla jedno veliké divadlo, s herci i diváky. S kostýmy i kulisami. Divadlem je i celá britská monarchie. Vlastně jakákoliv monarchie. Z kritických hlasů slyšíme, že je to divadlo zbytečné a mělo by se zrušit. Předchozí XX. století vůbec proslulo rušením věcí, někdy bychom mohli spíše říci, že zakazováním věcí. Zrušili jsme veliké množství divadel, s odůvodněním, že jsou moc drahá a moc složitá. Takto zbaveni všech překážek, které by nás přiměly na chvíli se zastavit, jsme svůj život proměnili v jeden veliký běžící pás, který pro většinu začíná v brzkých ranních hodinách, pokračuje na běžící pás místní komunikace, aby nás dopravil k jinému běžícímu pásu, pro řadu lidí nikoli pouze příslovečnému a na něm pokračujeme, abychom se vrátili k tomu samému běžícímu pásu, pouze v opačném sledu.
Ovšem tím divadlo z našeho života nezmizelo. Řadu divadel vytváříme během svého běhu po pásu my sami. A pak jsou zde veliká divadla, která pro nás tvoří systém a hlavními hvězdami jsou členové politického ansámblu. V parlamentu vedou diskuse, o kterých vědí, že jsou zbytečné, protože si stejně žádný z poslanců nedovolí přednést vlastní názor. Rovné dvě stovky poslanců by šlo redukovat na pět předsedů politických stran, aniž bychom pozorovali zásadní rozdíl, snad jen s výjimkou státního rozpočtu. Divadlem jsou nedělní politické diskuse, kde se vždy dva a více politiků navzájem osočují, aby si v závěru podali s úsměvem ruce a přátelsky se rozešli. Divadlem jsou kampaně politických stran. Divadlem byla diskuse dvou kandidátů: Jana Švejnara a Václava Klause. Divadlem byly projevy těchto kandidátů k volitelům – vždyť se nerozhodovalo o tom lepším kandidátovi. Rozhodčím motivem bylo, kdo se stal navrhovatelem. Jan Švejnar nemohl ničím přesvědčit volitele ODS, stejně jako Václav Klaus nemohl ničím přesvědčit volitele ČSSD. Toto divadlo se neobešlo bez kulek v obálkách, stejně jako se věčné moralizování politiků na stranu opozice, neobejde bez rozbujelé korupce ve vlastních řadách.
Zbavili jsme se obřadů, institucí, vzorců chování, tradic... a tvrdili jsme, že se tím zbavíme divadla a dojdeme k odpovědnosti a lidskému štěstí. Rozhlédněme se kolem sebe. Zjistíme, že z toho neutečeme. Nevyskočíme z toho běžícího pásu, ke kterému nás život přikoval. A už vůbec neutečeme před divadlem. Divadlo je součást našeho života, který si můžeme jinými divadly obohatit. Přesto, kdo sledoval britskou královskou svatbu a dva milióny lidí, kteří přišli, aby mohli spatřit, jak jim novomanželský vévodský pár zamává z balkónu paláce, musí zde vidět jasný rozdíl mezi jednotlivými představeními. Tím rozdílem je přidaná hodnota. Vždy totiž bude nějaká ta finanční krize, kvůli které bude třeba šetřit, stejně jako budou vlády plné zkorumpovaných politiků, jinak však čistých jako Slovo Boží. Ty dva milióny hlupáků (jak poznamenal jeden nejmenovaný bloger) si však celou svatební událost budou pamatovat do konce života a bezpochyby bude většina z nich vypravovat potomkům, že byla u toho. I turisté si toto divadlo, byť s menším osobním uvědoměním, budou připomínat. Co si budeme připomínat my? Kdo si bude připomínat všechny ty politické a korupční kauzy, to stálé divadlo, které je nám dnes a denně servírováno? Kdo si bude připomínat soutěžící Superstar? Co z těchto divadel nás přiměje, abychom se na chvíli zastavili na našem běžícím pásu, krom toho, abychom si odplivli a prokleli všechny politiky zleva doprava? Odpověď známe. Je to jen naše další malé divadlo, které jsme si vytvořili, abychom se s tím velikým divadlem nemuseli ztotožnit. Proto se také ozývá i spousta nostalgických hlasů, která tvrdí, že jsme kdysi také měli taková divadla jako mají v Británii, a že to bylo lepší. Ale dnes bychom to už nevytvořili. Jistota, jaká provází tato tvrzení je bezpochyby ohromující. Jak to dotyčný může vědět? 1918, 1938, 1948, 1968, 1993... nikdy se nikdo nikoho na nic neptal....!!!
