Dostane pan prezident zaracha?

  O ústavních krizích u nás, ve Spojených státech a v Egyptě. Proč mnozí právníci tvrdí, že naše špatná ústava by se neměla příliš často zlepšovat?

  Ve Spojených státech právě končí výročí odsouhlasení federální (US) Deklarace nezávislosti. Z této Deklarace by měl velkou radost anglický filozof John Locke, kdyby se jí dožil. Tvůrci Deklarace se jím nechali očividně inspirovat. Pan Locke se díval na všechny lidi jako na sobě rovné. Možná byli všichni okolo něj blbější, někteří i ošklivější, mnozí nudnější a nevrlejší, ale všichni si podle něj zasloužili, aby s nimi bylo jednáno důstojně (a také nabádal k vzájemné náboženské toleranci, bez níž také není poklidný život možný). Pan Locke také navrhoval, aby se moc dělila mezi více lidí. Tento systém byl následně velmi důkladně rozpracováván a byla tak vytvořena Ústava Spojených států amerických. Sice není bezchybná, ale klidně by mohla být opsána v celém světě a určitě by se tak stal svět spravedlivějším a stabilnějším. Je velká škoda, že jsme si museli vytvořit svoji ústavu. Všichni už dávno víme, že byla napsána velmi špatně. Máme smůlu, že stejně nejednoznačně a s odvoláváním se na zvyklosti není psán také třeba zákon o daních z příjmů, protože by pak nikdo žádné daně z příjmů neplatil a to by pomohlo ekonomice. Stejný problém se špatnou ústavou a prezidentem mají v současnosti i v Egyptě. Ve Spojených státech mají ještě více chybujícího prezidenta než máme my. Všichni ale vědí, co od něho mohou očekávat. Mají totiž poměrně dobrou ústavu. I když my vlastně také víme, co můžeme od našeho pana prezidenta očekávat. Proč nemůžeme mít také tak dobrou ústavu? Proč mnozí právníci tvrdí, že naše špatná ústava by se neměla příliš často zlepšovat?

  Předně nebylo nezbytně nutné, aby premiér podal demisi. Udělal snad něco špatného? Podle jeho slov „ztratil důvěru“, takže by se jeho vláda stejně potácela nad propastí. Jeho vláda ale přece ztratila důvěru mnohem dříve. Kupříkladu já preventivně nikdy nevěřím téměř žádné vládě. To ale přece není důvod pro premiérovu demisi. Jinak se nám tady vlády budou střídat jako milenci carevny Yekatěriny II. Veliké a vlády budou bezzubé. Snahou našeho nového prezidenta je vyvolat předčasné volby. Ale proč je taková možnost? Kdybychom byli ve Spojených státech a odstoupil by předseda vládního kabinetu (a prezident v jedné osobě), nastoupil by jednoduše viceprezident. Ale to je pro nás příliš jednoduché. Kdyby nebylo možné lidmi zvoleného předsedu vlády sesadit, nebyl by nikdo uplácen, aby vládu podržel či naopak pomohl vyhodit z fenestra. Proč má prezident jmenovat premiéra? Kdybych byl já prezidentem, postupoval bych jinak než současný pan prezident, který jmenoval svoje kamarádíčky. Já bych jmenoval své kamarády. Současnou situaci nelze vyřešit předčasnou volbou prezidenta. Jednak takovou volbu téměř není možné vyvolat (což je dobře) a jednak by stejně kandidovala zase ta elita národa jako minule. Jsme malá zemička. Chceme-li dobrého prezidenta, musíme ho dobře omezovat ústavou. Jinak budeme plakat nad rozlitou becherovkou. Možná se někomu z vás může zdát skvělé, že skončila vláda a místo ní budeme mít vládu, která nemá důvěru dolní komory parlamentu (a nechci vědět, jak ji bude získávat). Přestalo by se vám to zdát skvělé, kdyby takovou vládu jmenoval britský král v květnu 1940 místo vlády sira Winstona Leonarda Spencera-Churchilla, který nastoupil díky rezignaci svého předchůdce, který daroval naši vlast nacistům. Přestalo by se vám to zdát skvělé (aniž bych chtěl přivolávat jakoukoli katastrofu), kdyby teď přišly ještě větší povodně, než jaké jsme teď zažili. Nebudu vám raději vyprávět humorný příběh od Ivana Mládka pojednávající o protržení Vltavské kaskády. Připouštím sice, že za takových okolností by se pan prezident zachoval rozumněji, ale co kdyby byl prezidentem někdo jiný? V Egyptě nyní vyřešila spory o ústavu armáda, která dala panu prezidentovi zaracha. Mnozí Egypťané budou ještě s nostalgií vzpomínat na zavřeného stařičkého Muhammada Husniho Sayyida Mubaraka přes všechny jeho chyby.

  V Ústavě Spojených států amerických i v naší ústavě je snaha o vzájemné kontroly (brzdy) a vyvažování (rovnováhy) jednotlivých složek moci („checks and balances“). Se členy vlády musí souhlasit parlament (přesněji výrazná část jeho horní komory). Pokud prezident nabízí nevhodné kandidáty, narazí. Na druhou stranu Senát ví, že blokování všech kandidátů k ničemu nepovede. Ústavní soudci jsou jmenováni na doživotí. Prezident si musí počkat, až nějaký soudce odejde do důchodu. Až pak si může zvolit svého soudce. Republikánský prezident si zvolí konzervativního soudce, demokratický prezident si zvolí soudce socialistického. Nikdo nic nepředstírá. Proč my opět musíme mít sólobuřt? Proč nejsou naši ústavní soudci jmenováni také na doživotí? Jako náš největší problém vnímám, že jsme nepochopili výše zmíněný systém kontrol a vyvažování. Vyvažujeme sílu i uvnitř jednotlivých složek moci. Vláda je dušena prezidentem, horní komora (senátoři) zdržuje dolní komoru. Opravdu potřebujeme kromě předsedy vlády také prezidenta? Senát mají Američané proto, aby zastupoval jednotlivé státy. Nám by stačila komise, která by kontrolovala chyby v zákonech a občas by se mohla sejít rada starších, aby zvolila zejména soudce ústavního soudu navržené panem prezidentem (či premiérem).

  Především ale potřebujeme stabilní vládu. Více lidí by mělo být aktivních v politických stranách. Naše republika je malá na to, aby porodila dostatek skvělých politiků (on jich je nedostatek i ve velkých státech a na to, jak jsme malí, jich přece jen kupodivu pár máme). Ale především potřebujeme takový volební systém, který bude tvořit obvykle silné, většinové vlády. Z logiky politických soubojů a přizpůsobování politických programů vyplývá, že volby budou téměř vždy dopadat přibližně patově. Kdyby pravice chtěla nejen stejné procento daní, nýbrž dokonce stejné daně (byť nízké a třeba až od jisté výše zisků), nepochodila by. Stejně tak je ale zásluhou pravice, že dnes už i levice prosazuje v zásadě svobodný mezinárodní obchod a svobodné (tržní) hospodářství. Patové výsledky voleb pak dávají silnou moc neslaným politicky frigidním hnutím bojujícím za práva stromů nebo proti korupci. Takové strany samozřejmě využívají svou moc „jazýčku na vahách“. V našem volebním systému navíc volíme hned několik jmen, která ani neznáme. Potřebujeme se proto více přiblížit většinovému volebnímu systému s tučnou prémií hlasů pro vítěze voleb.

  Vhodní politici si pak s trochou štěstí dokážou vydobýt silnou podporu. Bývalý americký prezident George Walker Bush se jistě podstatně zasloužil (mimo jiné svým programem snižování daní) jak o výhru svoji (v roce 2000 i 2004, kdy Spojené státy zažily nevídanou volební účast), tak o výhry v dolní i horní komoře v letech 2000, 2002 a 2004 (viz můj článek „Děkuji, pane prezidente“ z 9.10.2012). Vyhrát volby i v roce 2006 v době rapidně se zhoršující bezpečnosti v Iráku by byl téměř nadlidský úkol. Republikáni tak navázali na výhry v letech 1994, 1996 a 1998, kdy se jim podařilo po 40 letech konečně ovládnout dolní komoru a spolu s šestiletým obdobím (1981 - 1987) za vlády prezidenta Ronalda Wilsona Reagana ovládnout po desetiletích i komoru horní. Největší zásluhu na tom měl tehdy Newt Gingrich (viz můj článek „Příběh o možném budoucím prezidentovi USA“  z 8.2.2012). Mimochodem, výhra prezidenta Reagana v roce 1980 a především pak v roce 1984 byla famózní. Celé Spojené státy zrudly. Ale nikoli závistí či komunismem. Červená (rudá) je barva republikánů. Obdobně úspěšná byla paní premiérka Margaret H. Thatcher (viz můj článek „Naše Margaret, baronka Thatcher“ z 8.4.2013).

  Přes všechny obtíže buďme rádi za naši ústavu a náš ústavní soud. Ústava není posvátné tele, se kterým nesmí pohnout ani ústavní většina poslanců a senátorů. Ale myšlenka ústavy je správná. Náš ústavní soud mě mnohdy velmi rozčiluje a chová se jako uzurpátor, ale ústavní soudkyně a soudci jsou zkušení lidé, kteří se snaží o spravedlnost a myslí to s námi dobře. Zkrátka jen mají (většina z nich) jiný pohled na svět. Je nebezpečné je nerespektovat. Vyskakují-li si příliš, pomůže změna ústavy nebo lepší naši zástupci, kteří tyto soudce vybírají. Já kolem sebe vídám většinou lidi rozumné, se kterými se dá bavit. Škoda, že taková není většina politiků. Dohodněme se pokojně na potřebných úpravách Ústavy, abychom k řešení nepotřebovali armádu jako v Egyptě.

  Smyslem tohoto článku bylo, aby si čtenáři mého blogu uvědomili, že není všude takový blázinec jako u nás. Některé státy fungují normálně, bez krizí.

  Pokud chce pan prezident udělat něco pro naši vlast, mohl by opravit rozpadající se chalupu svojí bývalé manželky. Moje babička měla řadu let chalupu přímo vedle ní, tak vím, o čem mluvím. Pana prezidenta je na Hradě škoda.