Život srovnaný do latě

V New Yorku vrcholí veliký tenisový turnaj. Pustili na něj na rozdíl od loňska i nejlepšího světového tenistu (možná i všech dob), který se tím opět stal formální světovou jedničkou.

Ještě loni se totiž vyžadovalo pro vstup do USA očkování proti nemoci Covid 19, což dotyčný nesplňoval. Novak Džokovič při rozhovoru po svém rekordním postupu do semifinále poděkoval za možnost hrát velký světový tenis, užívat si momentů velkých zápasů, velkých vítězství, světového publika. A že to je pro něj velké zadostiučinění, protože tenis začal hrát v bombardované válečné zemi, před raketami utíkal trénovat na předměstí Bělehradu a v té době asi ani nesnil, že by se jednou stal světovou tenisovou celebritou. A že o tom bude do mikrofonu mluvit před dvaceti tisíci diváky v zemi, která na jeho vlast a na jeho město ony bomby a rakety seslala.

Takhle ošklivě se odvděčil za benevolenci Američanů, kteří od letošního dubna již nevyžadují potvrzení o očkování, které přitom na nakažlivosti nebo nenakažlivosti napíchaného nemění nic. Epidemii nezastavilo ani očkování, ani restrikce, ani lokdauny. Zastavilo ji promoření, jakkoli hnusné se to slovo může někomu zdát. Zastavilo ji až to, že se s virem setkala prakticky celá populace veškerého lidstva a vytvořila si přirozenou imunitu.

Ale zpět ke sportu. Turnaj se nese ve znamení padesátky. Je to totiž padesát let, co se tenisový turnaj US Open stal prvním, na kterém se srovnaly odměny pro muže a ženy. Je co slavit? Je to spravedlivé? Jsou sporty, ve kterých se ženy výkonnostně mužům docela blíží. Třeba nejlepší světové maratonské běžkyně by s nejlepšími českými specialisty závodily zcela rovnocenně. V boxu by to dopadlo asi jinak. Ve vzpírání, vrhu koulí, plavání, sprintech, fotbalu, hokeji, basketbalu… no skoro všude jinde je rozdíl ve výkonnosti ohromný. Dokonce i v šachách.

Obstarožní amatérský tenista bez problému porazí ligovou závodní hráčku 6:0, 6:0. Stejným poměrem by asi zvítězil tisící hráč mužského žebříčku nad ženskou světovou jedničkou. Tedy, pokud by sledoval hru a ne její dekolt. Kdyby ovšem takové zápasy byly povoleny. A ony moc nejsou. Proběhlo několik exhibicí, kdy dávno nehrající veterán drtivě porazil o nějakou sázku špičkovou hráčku.

Na tzv. grandslamových turnajích hrají ženy na dva vítězné sety, muži na tři. Ženské zápasy běžně trvají hodinu a něco, mužské třeba čtyři hodiny. Divácká atraktivita je nesrovnatelná (pokud mluvíme o hře a ne o dekoltech). Sledovanost zápasů v televizi nesrovnatelná. Počet reklam za zápas i jejich potenciální výnos (potenciální proto, že inzerenti si musí kupovat balíček zápasů mužů i žen) díky sledovanosti nesrovnatelný také.

Takže chlapům se vezme, ženám se přidá. Je to jistě galantní. Tedy bylo by, kdyby to každý z tenistů udělal individuálně a dobrovolně sám. Takto to není galantní, takhle je to rovnostářské. Je ale rovnostářství spravedlivé?

Každý máme různé dispozice. Mnohé z nich nesouvisejí s pohlavím. Souvisejí s věkem, tělesnou dispozicí, zdravím, talentem pro různé obory, inteligencí, připraveností, pílí,

nápaditostí, vytrvalostí. V tom všem se lišíme. A podle toho také někteří uspějí tam, jiní jinde. Srovnáme všechny do latě? Aby to jako bylo spravedlivé?

A co srovnat průměrný věk mužů a žen? Co srovnat délku čerpání důchodů? Když do latě, tak do latě! A to chceme žít podle latě? Má tu snad někdo z nerovností plné gatě? Pak to ale není problém těch ostatních.