Umřela opice? Spíš cosi v nás

Chcípla opice. Z takové teda asi nepocházíme, protože to bychom se bývali byli oběsili dřív, než jsme se narodili.

Ona teda ta opice byla lidoop, ale však si rozumíme. Taková atrakce, uotomiué muáďátko, dva dospělé a tři dětské prosím, tamhle mají zmrzlinu, jak si pěkně huaje a máme taky jednu plyšovou jen za tři stovky, tatínku.

Ale jo. Až na to, že na ty živé hračky jdou veřejné peníze víc než na mláďata lidská, člověk ten sentiment jakžtakž pochopí. Jenže cojemoctojemoc. Chcípla opička a byla z toho národní tragédie. Plakala máma, plakal táta, plakaly všechny děti. A novinářům se třásl dojetím hlas a ručka s mikrofonem. Pak zpomalené záběry a jímavá hudba.

Nebude státní pohřeb? Nebo aspoň tryzna? Smuteční projevy? Možná se ve stejnou chvíli vedle v ulici věšela babička, kterou její děti nenavštívily už pět let, protože vodí své děti na opičky. Za tu babičku tryzna nebude.

Zástupy truchlících se hrnou k výběhu. A hned za zdí zrovna tak nějak humánně, ehm, jak to říct, dělají z živých uotomiuých kuáuíčků kus žvance pro krokodýly a krajty.

Ale to nikdo nevidí, dojímání musí být tak akorát, za chvíli bude sport a počasí.