Politická nemoc

Slýcháme, že restrikce, zákazy, omezení, povinnosti či lockdowny jsou ryze odbornou záležitostí, která nesporně plyne z charakteru viru SARS CoV – 2. Ale je tomu opravdu tak?

Právěže vůbec ne. Všechna tato opatření jsou ryzím politikem a také společenským tématem pro širokou veřejnou debatu, nikoli materií, o které se rozhoduje výhradně v laboratořích a na výzkumných pracovištích. COVID 19 pochopitelně není jedinou nemoci, sužující lidské zdraví. Dokonce není ani jedinou nakažlivou nemocí. Přesto se zrovna s touto nemocí (či spíše syndromem) zachází naprosto odlišně.

Vezměme si třeba ebolu. Nebo AIDS. Nebo syfilis. Nebo sezónní chřipku. I kolem těchto nemocí se vždy šířily rozmanité věrohodné i méně věrohodné teorie. Byly snad někdy s tak ohromným úsilím zakazovány? Známe i okrajové názory, podle kterých jsou chemoterapie, ozařování, popřípadě některé typy medikací nebezpečné pro zdraví. Označuje někdo nositele takových názorů za antidemokratické politické extremisty, jejichž postoje se nesmějí dostat na veřejnost? 

Vůbec není pravdou, že u závažných nemocí existuje jen jeden přístup k terapii, například některé „školy“ prosazují spíše konzervativní léčbu, jiné ochotněji sahají po invazívních zákrocích. Musí být některý z těchto přístupů zpolitizován coby nepřátelská propaganda a vyautován? Přitom nebezpečnost mnohých nemocí, kterých se to týká, je ohromná.

Ale jen u nemoci COVID 19 to takto vyrocené a zpolitizované je. Kritizovat některé přístupy je skoro svatokrádežné, tedy aspoň do doby, než se taková kritika stane mainstreamem. Pokud se někdo před rokem veřejně zamýšlel nad účinností vakcín, dobou jejich účinnosti popřípadě potenciálními negativními vedlejšími efekty, byl označen jako téměř protistátní živel. Když někdo odmítal tvrzení tehdejšího ministra zdravotnictví, že očkovaný neonemocní a ani nemůže být infekční, byl to nejen kazisvět, ale rovnou nepřítel demokracie.  Když někdo namítal, že respirátory komplikují dýchání a mohu být zdrojem bakteriální nákazy, byl z něho agent cizí moci. No vida, a dnes už to říkají i autority. (Zajímavé je, že prosazovatelé povinného nošení roušek nebyli označeni za čínské agenty, prosazující dovoz tohoto čínského zboží…)         

Při schvalování norem souvisejících s restrikcemi se neklikatí hranice mezi prosazovateli a kritiky napříč politickými formacemi, ale hlasuje se přísně stranicky, politicky. Do žádného odborného sporu se nikdy stát nenavezl s tak těžkou artilérií propagandistického bombardování a ostrakizací, skandalizací a kriminalizací pochybovačných postojů. Státní moc se identifikovala s jedním jediným výkladem charakteru nákazy i s jedním jediným souborem receptů na její potlačení. Z toho nutně plyne, že jiné výklady jsou protistátní.

Ano, člověk ani nemusí být „popíračem“ či „odmítačem“ (což to také nejsou politické nálepky?), stačí, když klade otázky a chce o nich diskutovat - a už se s ním zachází jako s podvratným živlem. Má tohle státní moc zapotřebí? Zjevně má.

Způsob, jak státní moc zpolitizovala původně lékařský fenomén, je sám o sobě důkazem, že o nějaký virus tu nejde. Ten je užíván jen coby nástroj. Nástroj čeho? Prosazení zcela nového typu řízení společnosti. Nástroj ovšem nutný, protože bez něj by si společnost takové řízení nenechala líbit.