Krajinou po bitvě nese se kvílení

Kvikot, neschopnost přijmout novou realitu, zoufalé čekání na probuzení ze zlého snu. Krajina po referendu nabízí výmluvný pohled.

Vládcové, byrokrati, euronaivky všech pohlaví, úderníci v dojení bruselských fondů, sociální inženýři, neomarxisté, ekoteroristé včetně těch umírněných, ti všichni najednou o sobě vypovídají víc, než by nám o nich řekl rentgenový snímek. A inspirují.

 I Milouš Jakeš, když se půl roku před kontrarevolucí svěřil svým soudruhům na Červeném hrádku, že „jsme to s tou socializací trochu přešvihli,“ měl více sebereflexe, než dnešní eurosoudruzi. Že bychom dnes slyšeli od bruselských centralizátorů a unifikátorů, že to s tou eurointegrací „trochu přešvihli“? To by museli dorůst aspoň Jakešova formátu. A tak melou o tom, že referendum je vlastně skoro nerelevantní. Co by říkali, kdyby oni vyhráli o tisícinu procenta?

Dokola slyšíme, jak se v Kremlu slaví, jak se otevírá igristoje, jak Putin tančí. Lidovecký europoslanec Pavel Svoboda nás dokonce obohatil o úžasný novotvar, když v televizi pravil, jak v Moskvě „práskají lahve“. Asi jen on ví, jak se vlastně v Moskvě slavívá a co tam s těmi lahvemi dělávají. Ti všichni zaručeně vědí, že Rusové jásají, až na maličkost. Až na Rusy. Ti o tom z oficiálních kruhů neřekli nic, kromě neutrálního postoje. A už vůbec nikdo neumí doložit, že by snad před referendem z Kremlu zněla nějaká doporučení.

Ale zněla odjinud. Z Pekingu, od čínského prezidenta Si Tinpchinga. Vládce u nás tak proklínané čínské říše se před referendem opakovaně nahlas a veřejně vyslovil proti brexitu. Že to u nás nemělo skoro žádnou publicitu? Že tisíckrát větší publicitu měla nedoložená údajná ruská podpora brexitu? To je přece normální, naše média pracují podle doporučení „nehodící se škrtněte“. Ale splést se tím nedejme. Kalousek je rafinovaný čínský agent. A čeští novodobí pragováci, kteří peticí prosili Brity, aby ti neodcházeli od Junckera ke své královně, to jsou čínští agenti jakbysmet.

Skoti budou prý žádat odtrhnutí od samostatné Velké Británie a o přičlenění k EU. Jak se k tomu postaví ti, co tu poslední kroky křičí o nemožnosti měnit hranice, o nemožnosti referendem odtrhnout území osídlené menšinou a připojit ho k velkému dubisku na východě za kanálem? Nebo se na skotském pobřeží vylodí zelení aktivisté, mužíci všech pohlaví, a budou bojovat za sebeurčení Skotů, protože v nové realitě je ta londýnská vláda už nereprezentuje? Budou podporovat anexi Severního Irska i s jeho protestanty Irskou republikou? To by šlo, v celém Irsku jsou mužíci jen zelení.

Dokud na stole bruselských pohlavárů nepřistane oficiální žádost Velké Británie o vystoupení z EU, je všechno dosavadní dění zcela vnitřní britskou věcí. Vynucovat si rychlost a způsob jednání je zcela nemístné. Referendum je součástí domácí britské diskuse. Až bude jejím výstupem formální postoj, budou o tom jistě příslušné instituce informovány. Do té doby jim do toho nic není, zlostné podupávání jen zvyšuje bruselskou trapnost.

V brexit jsem nevěřil. Ani teď si jím nejsem zcela jist. Bestie bude kopat. Ale ten striptýz eurohujerů v politice i v médiích stál v posledních dnech za to. Národ je viděl, slyšel, pochopil. Jejich strach je úplně oprávněný.