Immám u soudu – a ticho

Dnes pokračuje u Městského osudu v Praze soudní líčení se Sámirem Šehadehem, někdejším pražským imámem. A protože nic není staršího než včerejší noviny, nikdo se případu nediví. Ale měl by.

Ne, nebudu teď mluvit o tom, jak bývali okřikováni ti, co varovali českou veřejnost, že uvnitř české muslimské obce mohou být a nejspíše i jsou lidé napojeni na muslimské teroristické extremisty. Radost z toho, že se naplnily nějaké obavy, přece může mít jen škodolibý člověk.

K divení je tu cosi jiného. Vzpomínáte, jak byli označování válečníci, bojující proti syrské vládě? I v očích našich politiků i na stránkách našich médií to byly demokratické síly, hodny naší podpory. Říkalo se jim třeba „umírněná opozice“ (je přece normální, že umírněná opozice střílí na vládní síly) a byly vyzdvihovány (a naší částí světa i reálně podporovány) síly celého spektra protivládních povstalců. Kdo tehdy (2012) poukazoval na to, že rozhodující vliv mezi povstalci získala organizace An-Nusrá napojená na strukturu Al-Kajdá, býval ignorován nebo rovnou označován za dezinformátora.

A co že to provedl tehdejší pražský immám? Za co je dnes souzen? Spolu se svým bratrem a svou švagrovou, českou islámskou konvertitkou, se angažovali právě ve prospěch An-Nusrá, hrdinně přece bojující proti prý zločinnému Asadovi. To jsou paradoxy, že. Vždyť dnes souzený Šehadeh jen pomáhal těm, kdo byli tehdy našim hlavním mediálním proudem označováni div ne za bojovníky za demokracii.

Jistěže je správně, že za takové činy dnes přichází soud. Jen tak nějak neslyším, že by někdo z těch, co nám malovali válku v Sýrii jako boj našich kamarádů proti tamní diktatuře, řekl: nojo, to jsem se teda asi pletl…