Hřiště, nebo hospoda?

Jen sto kroků od mého domu je podnik, kde čepují různá zajímavá piva. Tedy něco pro mne. A ve výloze tam mají nápisy, kdo všechno tady není vítán, plus všelijaké vyhraněné pokrokové politické proklamace. Tedy nic pro mě.

Jsou prostě podniky, služby, obchody, které nejsou určeny pro lidi, jako jsem já. Beru na vědomí, že jsou zaměřeny na jiné cílové skupiny. Je to pochopitelné. Žijeme v době specializace a zvláště ve velkých městech najdeme podniky s velice úzkým zaměřením. Jejich majitelé vědomě přicházejí o část klientely, aby se o to pečlivěji mohli starat o své vybrané specifické publikum.

Proč ne. Není povinné chodit do konkrétního obchodu, na kosmetiku nebo do kavárny. A bylo by dost divné, kdyby se někdo v cukrárně rozčiloval, že tam nehraje hlasitý rock a v sortimentu chybí hořké pivo a utopenec. Vztah zákazník – obchodník je formou dobrovolné, vzájemně výhodné smlouvy.

Přesto před pěti lety zvítězil názor, že je možné přijít do podniku nabízejícího služby ve stylu zahulená putyka a dožadovat se nekuřáckého prostředí. Přece to nebyl podnik určený pro takový typ choulostivého zákazníka. Byl určen pro ty, kterým taková služba vyhovovala. Stát ale silou prosadil, že podobnou službu už není možno nabízet – i když ji velká část lidí poptávala.

Na pražských Vinohradech je vyhlášená belgická restaurace. Mají tu skvělou kuchyni a výborná belgická piva. Je tu k dispozici i oddělený dětský koutek, což je docela sympatické. Jenže v posledních letech se celá restaurace změnila v jeden velký dětský kout. Navykly si tam chodit rodiny s dětmi.

Člověk si tam docela pozdě večer dává třeba mušle a krevety a skoro po hlavě se mu honí skotačivá drobotina. Tady něco nehraje. Služby jsou pro náročné dospělé, ale ti jsou rušeni nikým nehlídanými dětičkami, které si tu dají maximálně smažený sýr, špagety nebo zmrzlinu. Nejsem sám, kdo tenhle podnik asi přenechá těm dětem. A nevím, jestli to od majitele bylo správné rozhodnutí. To rozhodou zákazníci a jejich tržba.

K rozhodnutí opačnému došel majitel jedné moc pěkné restaurace na pražském Jižním Městě. Na dveře dal nápis, že vstup je povolen pouze zákazníkům ve věku nad 18 let. Člověk si tam může v klidu debužírovat, civět do krbu nebo po servírkách a popíjet svá piva. Jenže nastal poprask, že pan majitel narušil čísi práva.

A už se na něj valí jedna stížnost a pokuta za druhou. Dnes je s ním rozhovor v jednom z nejčtenějších médií u nás. Majitel vysvětluje, proč se rozhodl na dveře onu ceduli dát. Chtěl tím jistému typu zákazníků vytvořit prostředí chráněné před pocitem, že večeří na dětském pískovišti. A co se našlo militantních rodiček a rodičů, kteří soudí, že mají na takovou restauraci zákonné právo i oni a jejich dětičky. A státní orgány si to podle všeho myslí také.

Copak má člověk právo přijít do květinářství a domáhat se párku? Všechno prostě není pro všechny, jak se leckdo domnívá. A jak se domnívají tvůrci, navrhovatelé a prosazovatelé norem, podle kterých by i hračkářství bylo povinno uspokojit zákazníka, který si chce koupit boty.

Jak to dopadne? Krachem podniků, založených na konkrétní službě, která se ale komusi nelíbila. Komusi, kdo se nesmířil s vědomím, že daný podnik prostě není pro něj, že je pro někoho jiného. Říká to i majitel oné „bezdětské“ restaurace. Raději zavře, než aby hrubému nátlaku ustoupil. Provozovat hospodu nebo jakýkoli jiný podnik totiž není povinné.