Beatles i Tutanchamon jsou pořád s námi

Žijeme v nové době. Ne, není to jen slogan progresivistů, je to každodenní hmatatelný fakt. Žijeme v době kácení nejen „nevhodných“ soch, ale i všeho, co se v naší kultuře a civilizaci za minulá staletí osvědčilo.

Pryč se všemi tradicemi, zvyky, rituály, konvencemi, vzorci chování a vztahů, pryč se starými ctnostmi. To vše naházet do kontejneru a odvézt do sběrného dvora. A nejlépe i nositeli a vyznavači základních společenských hodnot, aby tu třeba nepřekáželi nástupu nového jásavého pokroku.

Kdy tahle nová doba začala? Nástup byl rychlý a stále zběsile akceleruje, přesto je těžké identifikovat ten jeden konkrétní symbolický „výstřel z Aurory“. Ale protože je dnes 16. února, můžeme si klidně za počátek nové éry stanovit den přesně před 60 lety. To se totiž Beatles poprvé umístili na prvním místě žebříčku nejprodávanějších hitů (s písní Please Please Me). Beatlemania tím mohla začít. A následovaly další mánie i maniaci.

Vím, že v takových nostalgických chvílích bývám přerušen výrokem, že co se to divím dnešním pokrokářům odvrhujícím staré pořádky, když jsem se před 40 – 50 lety choval stejně. Na to ale odpovídám: ne, nechoval. Ano, my jsme se tehdy bouřili proti tomu, aby nás někdo řadil do lajny, aby nám nařizoval, jak máme žít, co máme poslouchat a číst, jak máme vypadat a co máme říkat. Ale my jsme usilovali jen o to, abychom si mohli žít podle sebe, ve snu by nás nenapadlo, že by podle našeho vkusu a našich idejí měli povinně žít ostatní nebo třeba generace našich rodičů.

Dnešní ničitelé starých tradic jsou jiní. Nechtějí si jen sami žít podle svého. Oni nás všechny chtějí donutit, abychom i my žili pojejich. Abychom zahodili vše, na co jsme se po celý život mohli spolehnout, co nám bylo oporou, co se osvědčilo, co fungovalo. A chtějí nás donutit silou, Kačenko. Nejen podnebíčkáři a fanatičtí klimablouznivci, ale i oikofobové, kteří se hnusí naší domácí kultury a místo ní chtějí dovážet a vnucovat cizí, nebo protlačovatelé úchylných sexuálních výstředností coby nové normality.

Na dnešek ale nepřipadá jen ono beatlesovské výročí. Je tu ještě jedno, dokonce ještě kulatější. Přesně před sto lety otevřel britský archeolog Howard Carter hrobku egyptského faraona Tutanchamona. A užasl. Přitom nešlo o nijak slavného panovníka, Tutanchamon zemřel příliš mlád na to, aby vykonal nějaké zásadní činy a nashromáždil výjimečné bohatství. Ale i tak je dodnes jeho perfektně zachovalá hrobka jedním z divů světa.

Skrze ni nám proniká důležité poselství: Kultury a civilizace vznikají, kvetou i se kácí. Nebo usychají. Nebo shnijí. Nikdy ale nezmizí bez odkazu. Díky všem generacím před námi stojíme na pevnějších základech, než by se zdálo. Máme je v sobě, i když se k nim někdo hlásí, někdo navenek vůbec ne. Chraňme si je. Přijde čas, kdy na nich začne stavět zase někdo jiný, doba kácení nikdy netrvá věčně.