Cesta od nadšeného vyhlášení „láska a pravda vítězí nad lží a nenávistí“ (Václav Havel) k dříve již vyřčenému posmutnělému konstatování „pravda vítězí, ale dá to fušku“ (Jan Masaryk) trvala dvě desetiletí. Dvacet let společenské hry na likvidování nešvarů minulého režimu a hry na pozvednutí ekonomiky země. Dvacet let divokého zlatokopectví, lobizmu, ideového velikášství a současně ekonomické podlézavosti zahraničnímu velkokapitálu. Kolik lidí „to myslelo upřímně“ a kolika podvodníkům poskytla záštitu zásada „nejsme jako oni“. Kolik z nich se ze zahraničí pošklebuje a využívá slabin podivných mechanizmů spravedlnosti.
Probuzení přišlo v nejvyšší čas, abychom při vzpomínce na rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ mohli ještě doufat v to posílení. Naštěstí skončila hra na to, že vše je v dobrých rukou. Je dobře, že se konečně vyšetřuje na všech stranách, hlídají se vydání a přichází se na kriminální úniky hodnot
Jsou zde však dvě úskalí. Samozřejmě je třeba se vyhnout hurá akci ve smyslu „šetřit ať to stojí, co to stojí“. Současně je třeba vzít v úvahu, že ono šetření postihne široké vrstvy a je nebezpečí, že lidé odmítnou přinášet oběti za cizí provinění (byť se možná někdy na prospěchu též nějakým způsobem podíleli). Je třeba dát najevo, že viníci nezůstanou bez zřetelného trestu a konfiskace majetku . Jedině tak lze doufat v pochopení a tak nutnou trpělivost a podporu při nezbytných opatřeních.
Měli bychom doufat, že lidé se začnou rozhlížet očima dobrého hospodáře, že sami přestanou plýtvat svými prostředky i budou upozorňovat na plýtvání prostředky veřejnými. Nemůžeme přece dělat, že se nic neděje, když nad námi a našimi potomky visí dluh na hranici katastrofy. Jestliže se v nás neprobudí alespoň stopy dosud tak zneuctívaného vlastenectví, pak klidný život ve spořádané společnosti bude nedostižnou iluzí. Chceme přece, aby v naší zemi bylo hezky a dobře se tu žilo – nejsme tedy vlastenci ?!
Pokud se vžijeme do těch, kteří kvůli úspoře veřejných peněz budou přicházet o práci - jak obstojíme, když se jinde stále ještě bude plýtvat? Je tedy nutno, aby všichni měli oči otevřené a nebáli se upozorňovat na nedostatky. Je třeba s rozhlédnout a zamyslet kdo to platí. Namátkově připomínám např. televizi, kolik se proplýtvá na výpravě a efektech pitomých pořadů, které jsou v podstatě bezobsažným ubíjením času, kolik peněz a času diváků se vyhází za americké seriály, jejich vysílání v podstatě poškozuje pověst USA jako země povrchnosti. Kolik času a nálady ztratí diváci vinou veřejné televize na jedné straně nesmyslně plýtvající a na straně druhé komerčně dohánějící tučné zisky oblbujícími reklamami! Kolik elektřiny se proplýtvá!
A není to jen otázka vlastního televizního programu. Jsme moderní a máme digitální televizi a držíme krok , avšak ty výdaje – veřejné i soukromé! Nemohlo to nějaký ten rok počkat – anebo lobbistické tlaky dodavatelských společností byly příliš silné?
Neplýtvá přirozeně jen televize. Kolik se pořádá festivalů, ohňostrojů atd. Asi třeba se ptát, kdo to platí, samozřejmě že my všichni – přímo nebo nepřímo z veřejných peněz. U ohňostrojů se někdy velkolepost charakterizuje v tunách pyrotechnického materiálu vystřeleného do ovzduší. Těch peněz – a co ekologie ? Nákladně hlídáme exhalace, komíny , výfuky a s druhé strany toto! Aby lid dal pokoj (a byl při hlasování blahovolný), pořádají podle se starořímského chléb a hry zábavní akce – ptáme se dostatečně, kdo to vlastně zaplatí?
Je dobře, že se zbrzdila výstavba dálnic a upřednostňují obchvaty měst. Na první pohled zpátečnický názor – avšak musíme být tak servilní k průjezdu kamionů přes naše území a z veřejných peněz zajišťovat jejich údržbu? Musíme tolik dovážet zboží, které lze vyrábět i u nás? Pro globální velkořetězce to může být výhodné dovážet k nám třeba ředkvičky ze Španělska , brambory z Izraele, květiny z Holandska, hrušky z JAR, česnek z Číny. A i pro našeho konzumenta je to finančně výhodné – ovšem jen zdánlivě! Z jeho peněz se platí dálnice, z jeho peněz se platí podpora v nezaměstnanosti toho, kdo ty ředkvičky apod. mohl vypěstovat (nebo jiné zboží vyrobit) u nás, kdo tak by současně ocenil hodnotu zemědělské půdy a pomáhal ji zachraňovat před nesmyslnou zástavbou?
S omezením kamionové dopravy současně bude lépe oceněna železniční doprava. Stát nemůže zůstat bez železnice, která s vyšším využitím bude úspornější – nehledě na její ekologický význam. V předválečné Československé republice nákladní železniční doprava prosperovala natolik, že finančně sanovala dopravu osob.
Se skřípajícími zuby se má šetřit na policii, budou se omezovat stavy, opouštět služebny, omezovat pohonné hmoty atd. - avšak! Kolik sil policie se proplýtvá v souvislosti s našimi kratochvílemi a nekázní jejich příznivců! Přijedou např. fanouškové odtud a odtud, vystoupí ze zdemolovaných vagonů, aby táhli městem a případně demolovali dál, zařádí si na stadionu a obdobně se přesunou na nádraží. To vše za asistence armády policejních těžkooděnců, kteří aby se nakonec báli zasáhnout, že poruší lidské právo. A kdo to všechno platí?! Bylo by snad příliš nedemokratické takové sportovní zápasy zakázat nebo náklady na policejní asistenci zahrnout do ceny vstupenky?! Sportovní kluby by neměly naříkat, když při náborech hráčů jejich rozpočty hýří miliony.
V souvislosti se sportem se dostáváme k financování našeho zdravotnictví. I běžné sporty mohou přinášet určitá zdravotní rizika, natož sporty adrenalinové. Zde je namístě, aby se uplatnila zásada, že zvýšené riziko úrazu vyžaduje zvýšení zdravotního pojištění. Jestliže někdo dává stokoruny za vlek, měl by připlatit na zdravotní pojištění a dát příspěvek na záchrannou službu např. příplatkem ke vstupnému na vlek. Účinné by mohlo být „pokutování“ řidičů za přestupky zvýšením povinného zdravotního pojištění např. o kolik procent překročí povolenou rychlost, o tolik procent vyšší bude platit zdravotní pojištění po dobu ¼ roku.
Držím palce úsporám a racionalizaci, avšak, prosím, nenarušujte obecnou morálku odkládáním postihu velkých žraloků na úkor malých rybek nebo např. zajišťováním “důstojné“ existence bývalým ministerským předsedům a jiným pohlavárům – však měli příležitost si naspořit . Není důvodu k jejich diskriminaci od běžných občanů.
