Co volby těžko vyřeší aneb skomírající demokracie

Ve společenském vývoji nelze podceňovat duchovní atmosféru vládnoucí ve společnosti. Pokusme se určit, její význam v minulých 90 letech naší historie.

V první republice (1918-1939) to bylo vlastenectví, křesťanství a sociální cítění a naivní důvěra v mezinárodní solidaritu. Po mnichovském diktátu západních mocností přikazujícím odevzdat Sudety Německu, za protektorátu (1939-1945, za německé okupace nebylo ovšem možné hovořit o demokracii) zatrpklost, avšak duch vlastenectví, křesťanství a sociálního cítění přetrvával. Přetrvával po roce 1945 až do roku 1948. V dalších letech komunistický materialistický režim v podmínkách hrubého potlačování oponentů propagandou, převýchovou i násilnými akcemi likvidoval vlastenectví i křesťanství, vše ve jménu socializmu a marx-leninského materializmu. Křesťanské desatero bylo nahrazeno nešťastně formulovanými lidskými právy bez vyvážení příslušnými povinnostmi. Až po určitém uvolnění r. 1963 se začalo pomalu znovu probouzet vlastenectví, národní solidarita i křesťanství. Vše vrcholilo za socializmu s lidskou tváří. Na toto období pamětníci vzpomínají jako na nádherné období obrody ozdravění společnosti, období úspěchů a naděje jak po stránce životní úrovně tak po stránce kulturní. Vracel se duch vlastenectví a křesťanství a poněkud se uvolnilo soukromé podnikání.

Vývoj bohužel nevyhovoval velmocenským záměrům a vše bylo zadušeno sovětskou okupací 1968. Šlo především o zájmy Sovětského svazu, avšak z dnešního pohledu to mohlo vyhovovat zájmům některých režimů západního světa, neboť v Československu s lidskou tváří se rodil stát, který mohl představovat ideovou i ekonomickou konkurenci státům klasického kapitalizmu. Přes veškeré projevy skutečné solidarity s československými uprchlíky žádajícími o azyl, myslím, že některé významné kruhy západu mohly v sovětském zásahu spatřovat i určité pozitivní prvky. Západ se neexponoval v náš prospěch stejně jako za Mnichova. Oficiálně ovšem šlo o opatrnost, aby výraznější intervence v našem zájmu nerozpoutala světový nukleární konflikt.

Horší než Mnichov, znechucení, beznaděj snad na „věčné časy“, kupování přízně obyvatel zlepšením životní úrovně, ovšem s významným zadlužováním na konto ekologického stavu země, úpadek všeobecné morálky charakterizovaný heslem „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. V takové neblahé atmosféře se rodila naše nová demokracie, to vše poznamenalo všechen další vývoj až dodnes. Po sametové tzv. revoluci vývoj v myšlení lidí nasměrovaný komunisty pokračoval, takže dodnes vlastenecké cítění a náboženská víra jsou přezírány jako trapná duševní úchylka.

Již před časem konstatoval Václav Havel, že v naší společnosti vládne blbá nálada. Ano, a mimochodem, bohužel sám k ní přispěl svým beletristickým přístupem k přerodu socialistické společnosti na společnost kapitalistickou. Bezstarostná výměna socialistických uniforem hradní stráže za nově koncipované, výměna domácích hradních automobilů za zahraniční bez ohledu na zbytečnost výdajů nebyla vzorem ke skromnému chování rodící se demokracie. I heslem „pravda a láska zvítězí“ s neuvážlivým propuštěním vězňů bez výběru navodil lehkovážný přístup k samotnému společenskému vývoji. Prospěchářské síly i komunistická strana se tak v relativním klidu přeskupili, prospěcháři obsadili všechny výhodné pozice, komunistická strana jen změnila svůj název, ideologie revoluce a diktatury proletariátu se nevzdala, za zločiny minulosti se omluvila opožděně a váhavě. Výsledkem všeho dalšího vývojem je dnes ve společnosti nálada horší než blbá.

Politici by měli být svým postojem a způsobem života příkladem, staré „exempla trahunt“ stále platí. Jestliže se politik chová frajersky, hulvátsky, nemravně a zištně, pak se nedivme, že lidé ho následují. Být politikem by mělo být službou národu, jistou řeholí a nikoli blahobytnou živností.

Horečnaté předvolební období nastartovalo a je na voliči, aby si vybral stranu, která by měla v dalším období úspěšně řídit stát. Jenže současná naše politická scéna nemá jediný pevný, důvěryhodný bod, o který by pomyslný Archimedes mohl opřít svoji páku a pohnout vše směrem k dobrému řízení státu. Tedy, abych byl přesný, věřím, že někde nejméně jeden a možná i více takových bodů je, avšak jsou zakryty nánosem pomluv, intrik atd. Občan tedy bude volit více méně odhadem zajíce v pytli. Jedině u KSČM není pochyby, že svůj jasně formulovaný program bude důsledně plnit, ovšem konečný cíl, diktatura proletariátu, odradí každého, kdo prožil anebo pochopil temné stránky lidové demokracie a násilného budování socializmu. - Za svoji osobu bych docela vítal i nějaký bílý lístek kterým bych dal najevo „dámy a pánové, opravdu nevím, které z Vámi nabízených stran mohu věřit déle než několik měsíců“. A docela bych přál těm volebním byznismenům ztráty za ztracenou předvolební kampaň, která konec konců je financována státem. Nechť si ji strany financují za svých prostředků - straníci by přece měli pracovat dobrovolně a nezištně ve prospěch státu! Také by si snad uvědomili finanční odpovědnost. Státní pokladna smrdí korunou a oni utrácejí desítky milionů za svoji nabubřelou propagaci, které už předem nikdo nevěří!

Realita však bude docela obyčejná – vyhraje některá ze stran a bude se snažit vládnout. Jak to asi bude vypadat, už známe - rozhádané prostředí, intriky, zájmy ekonomických gigantů, lobisté pobíhající s úplatky atd.

Selhává demokracie? Nikoli - demokracie není cíl, jen prostředek k rozumnému vládnutí. Selhávají ti,kteří ji mají realizovat. Demokracie je křehká, její mechanizmy choulostivé a lid (demos) může být ve jménu demokracie vmanipulován do situací nechtěných. Záleží na duchu, atmosféře která ve společnosti vládne. Jde o otázku morální. Pokud se společenské ovzduší neuzdraví, bylo by možná lépe pod vládou osvíceného monarchy nebo i diktátora. Špatného monarchu nebo diktátora lze revolucí sesadit a nastolit demokracii, zatím co špatnou demokracii může revoluce nejspíše nahradit ponurou a krutou diktaturou proletariátu málem na věčné časy.

Podaří-li se ozdravět společenské ovzduší v dohledné době, je vážná otázka. V předchozích historických etapách byly silně oslabeny všechny vyšší principy, takže v současnosti převládá honba za co největším materiálním prospěchem a snahou žít a užít. Nemálo k tomu přispívají sdělovací prostředky, především televize, svým přezíravým postojem ke křesťanství a vlastenectví, jakoby šlo o určitou duševní poruchu poplatnou přežitému romantizmu. A právě tyto dvě myšlenky jsou důležité. V době, kdy se prominentní osoby rády opírají o vědecký přístup a náboženství odkládají do světa pohádek a bájí, hlavní nadějí na společenskému ozdravění bude pravděpodobně myšlenka vlastenectví.

Je smutné, že dnešní občan jakoby se měl stydět, že je vlastenec, patriot. Je to smutné a nepřirozené. Každý přece má a chce někam patřit, mít své blízké a svůj domov, svoji rodinu, svoji vlast, kde bude žít podle svého a uplatní své slovo. Kde jinde může uplatnit své slovo, než mezi těmi, kteří mluví stejnou řečí, bydlí ve stejné zemi – všichni jsou na stejné lodi a chtějí, aby byla v pořádku a plula dobrým směrem.