Problémy související s těžebními limity hnědého uhlí v severočeských lomech Bílina a Československá armáda (ČSA) jsou pro obyvatele ohrožených obcí Černice a Horní Jiřetín životní otázkou, kterou nelze přehlížet. Vedou konec konců i k úvahám, jaké mechanizmy vedou k tomu, že zájmy občana jsou ohrožovány nejen samotným průmyslovým gigantem jako je ČEZ a.s., ale i postojem státních orgánů.
Na internetových stránkách Ministerstva financí se dovídáme, že stát je majetkově účasten na cca 130 podnicích a z nich je 41akciových společností ovládaných ČR-MF s akciovým podílem ve výši 40-100%. Jde o podniky mnohdy v konkurzu nebo likvidaci i o podniky významné v plném rozmachu. Je nasnadě otázka, proč se Ministerstvo financí zabývá agendou tolika podniků, zatím co jeho hlavním náročným úkolem je hospodaření samotného státu.
V a.s. ČEZ má stát téměř 70% akcií. S takovým podílem má stát nejen možnost kontrolovat státní energetickou politiku, avšak současně má i významný podíl na akcionářském zisku (ten svým způsobem představuje výtěžek jakési dodatečné spotřební daně, o které se nemluví). Jak s ním nakládá, se dovídáme jen nepřímo. Vedle toho se stát jako významný akcionář podílí i na obsazování křesel ve vedoucích orgánech akciové společnosti, která jsou nepochybně mimořádně dobře placena.
Otázka majetkové účasti státu v akciových společnostech je ožehavá a občan v současné atmosféře všeobecné nedůvěry snadno propadá možná pravdivým, možná mylným dohadům o zákulisních vztazích politiků. Obsazování křesel ve vedoucích orgánech akciové společnosti přece může sloužit jako protislužba pro politické přátele nebo jako „trafika“ pro politické vysloužilce! To vše čeká na objasnění a vyvrácení podobných podezření.
Vedle toho však není pochyby o tom, že na maximálním zisku podniku a odměnách za jeho vedení jsou zainteresovány orgány akciové společnosti i příslušné státní orgány a že v tomto směru plně spolupracují.
Za takových okolností má díky podpoře státu podnikání ČEZ a.s. neobyčejné úspěchy doma i při rozšiřování svých investic v zahraničí. Díky propojení jeho zájmů se státním aparátem dalo by se říci, že se tato organizace chová jako jakýsi „obojživelník“, který podle okolností vystupuje jako nezávislý podnikatel řídící se zákonitostmi trhu (např. při zdůvodňování ceny elektrické energie) , jindy jako státem chráněný podnik, jehož aktivity jsou podporovány ve jménu „veřejného zájmu“.
Neodborník těžko odhalí vztahy státu k organizacím s podílem státních akcií i racionálnost uspořádání energetické soustavy, avšak vidí situaci vyvolanou podnikatelskými zájmy z hlediska obyvatel. Jak se občan z Horního Jiřetína usilující o záchranu svého domku může uhájit před postupující těžbou uhlí, když je jako mezi dvěma mlýnskými kameny - pod tlakem energetického giganta a státu prosazujícím „veřejný zájem“?! Ale jaký „veřejný zájem“?! Kde je ochrana občanských práv?!
Naše zem je přece chudá na energetické zdroje a přesto se má vyvážet stále více a více elektřiny - rozšiřovat Temelín a jiné podniky bez ohledu na to, že např. není kam bezpečně ukládat radioaktivní odpad? V zájmu zisku vyrábět elektřinu bez ohledu na pustošení obcí a krajiny barbarskou těžbou uhlí i zřizováním „plantáží“ slunečních panelů?
A co názory obyvatel, jejich zdraví? Je snad málo nespokojenosti, málo zdravotních potíží a zhoubných nádorů?!
