Škola potřebuje hlavně klid a omezení neustálých změn

Rozhovor o tom, co naše školství v současné době nejvíce potřebuje, kam směřuje a jaký mám na to všechno názor.

Co naše školství v současné době nejvíce potřebuje?

V uplynulých letech procházelo naše školství mnoha změnami, které většinou vedly ke snižování úrovně vzdělání. Rozhodně se nenaplnily vize našich mnoha ministrů, kteří slibovali méně byrokracie a více peněz, ale opak byl pravdou. To, co se hrnulo ze všech stran na naše pedagogické sbory, vedlo k chaosu a destabilizaci celého vzdělávacího systému. Připomenu ty nesmyslné spousty různých projektů, na kterých profitovaly různé firmy a odčerpávaly finance pro jisté zainteresované skupiny osob v pozadí. Také se bořily tradice mnoha generací učitelů, kde převládala snaha zavrhnout a negovat to, co bylo dobré. Hlavně byl zlikvidován důraz na povinnosti, poctivou a vytrvalou práci, úctu k učitelům. Odcizil se vztah mezi rodinou a školou, tedy vztah těch nejdůležitějších subjektů důležitých pro rozvoj dítěte. Začala doba, kde chybí pohlazení vlídným slovem, kamarádství a tyto lidské veličiny internet nenahradí. Ochladly vztahy mezi lidmi a hlavně mezi dětmi a mládeží. Škola v současné době potřebuje hlavně klid a omezení neustálých změn, například kariérní řád. Problémů je samozřejmě mnohem více a mohli bychom pokračovat třeba podle věku dítěte.

Máte na mysli období od prvních kroků dítěte do výchovného a vzdělávacího procesu?

Je to tak, existuje vzestupný trend přijímání dětí do mateřských škol mladších tří let. To jsou děti, které potřebují úplně jinou péči, kterou v jeslích vykonávaly dětské zdravotní sestry, a na této bázi to mělo zůstat. Mnozí dnes litují nesmyslné rušení těchto zařízení, které mohly využít hlavně pracující maminky dětí. Na základních školách jsou velké problémy se společným vzděláváním, zhoršují se znalosti žáků, prohlubují se rozdíly v úrovni vzdělání jednotlivých škol, nůžky mezi vzděláváním majetných a méně majetných se rozevírají. Sociálně ekonomické postavení žáků hraje významnou roli. Školy se potýkají s riziky sociálně patologických jevů, mezi něž patří šikana a neúcta k učitelům. Takto se dá pokračovat přes střední školství s obrovskými problémy po oborové odluce, chybí řemeslníci, ale EU chce, aby takřka každý měl maturitu a vysokoškolské vzdělání. To vede k tomu, že polovina vysokoškoláků bakalářských oborů nedokončí své studium, především u technických a zemědělských oborů. Stojí to nemalé úsilí a nekřesťanské peníze. V tíživé finanční situaci je spousta studentů vysokých škol, proto velká část je nucena si vydělávat při svém studiu. Stálé zaměstnání na plný či částečný úvazek má na 40 procent studujících. Tak bych samozřejmě mohl pokračovat.

A co vám osobně nejvíce vadí na českém školství?

Kromě jiného je to nepřipravená plošná inkluze, kterou jsme se snažili odložit, ale i tato snaha nenašla bohužel u většiny politických subjektů podporu. Rozhodně nám nevadí, aby se děti se zdravotním postižením mohly vzdělávat v běžném proudu, ale musí být k tomu dostatečně způsobilé. Nevadí nám společné vzdělávání dětí s hendikepem. Musí ale zvládnout učivo s ostatními dětmi, což lze například u dětí s tělesným postižením, lze to u dětí sluchově postižených, kterým lékaři umožnili slyšet díky kochleárnímu implantátu. Těžko však do kolektivu zařadíte děti, které nemohou rozumět učivu kvůli mentálnímu postižení. Navíc běžná škola není schopna připravit tyto bezbranné děti na jejich budoucí životní uplatnění. Jednoduše řečeno, nemají jak personální tak materiální podmínky. Vůbec neplatí to, že v běžném proudu dosáhnou lepšího vzdělání a že budou mnohem spokojenější. Tento tragický experiment jednoduše nevyšel. Vítám iniciativu současného ministra školství, který chce revizi inkluze. Do těchto snah se aktivně zapojíme.

Před loňským Dnem učitelů udělala nezisková organizace EDULAB průzkum (odpovídalo 1740 učitelů ze ZŠ a SŠ z celé ČR). Dvě třetiny dotázaných netrápí výše jejich platu, ale stále narůstající a často zbytečná administrativa. Překvapilo vás to – a proč?

Vůbec mě to nepřekvapuje, já bych odpovídal stejně. Naši pedagogové jsou velmi málo finančně ohodnoceni stejně jako nepedagogičtí pracovníci škol. I proto mnozí z nich si hledají další výdělečnou činnost a jiné tato situace přinutila ze škol odejít do jiných povolání. Ve školách zůstávají »srdcaři« a také učitelé, kteří například z důvodu vyššího věku by již jiné uplatnění nenalezli. Je známo, že sbory stárnou, a není se čemu divit. Mladší učitelé jsou navíc poměrně flexibilní a nemají problém si lépe placené místo najít právě díky schopnostem, znalosti jazyků či práce s IT technikou. Lépe placené práce je v současné době spousta, a to je důvod proč na 50 procent absolventů pedagogických fakult o tomto povolání hlavně z finančních důvodů neuvažuje. I já jsem na vlastní kůži zažil období finančního strádání v době narození dětí, kdy jsme žili z jednoho platu. Mnohá povolání nevyžadují takovou zodpovědnost, psychickou zátěž, ale hlavně nesmyslnou byrokracii.

Většina učitelů si myslí, že příprava budoucích pedagogů by se měla obohatit o více praxe, 86 procent pedagogů by doporučovalo, aby se budoucí učitelé více připravovali ve výuce přímo na školách. Souhlasíte?

Bez dostatečné praxe nelze toto povolání vůbec dělat, nemůžete na dětech experimentovat, až nastoupíte jako učitel do nějakého školského zařízení. Spoustu důležitých informací získají studenti právě v pracovním prostředí učitelských sborů, mohou si v praxi ověřit své teoretické znalosti a hlavně konzultovat se zkušenými kantory své poznatky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jejich praxe je nedostatečná. Nedovedu si něco podobného představit například u přípravy lékařů či v jiných oborech.

Učitelům vadí například i to, že peníze z evropských fondů se utrácejí za nesmyslné projekty a pedagogické fakulty v rámci vzdělávání vypisují kurzy, které neodpovídají potřebám učitelů… 

Vůbec se jim nedivím, pamatuji si dobře ty nesmyslné projekty, například »šablony« a podobné hlouposti, které zatěžují sbory zbytečnou nekonstruktivní a byrokratickou zátěží, kdy učitelé jezdí na různé semináře, za které škola většinou něco má získat, a učitelé dostanou jakýsi certifikát. K čemu tohle je, nevím. Ale už jsem se o tom zmínil v jiné otázce.

Věříte tomu, že jen 23 procent učitelů by podle zmíněného průzkumu uvítalo zvýšení platu pro zlepšení výkonu svého povolání a zvýšení motivace?

Naprosto chápu své kolegy učitele, všichni jistě pociťují tu dlouholetou neúctu k těm, kteří mají na starosti ten nejvzácnější poklad, který tato země má - naše děti. Je však třeba připomenout i ty zaměstnance, kteří neodmyslitelně ke školám patří, naše kuchařky, uklízečky, školníky či administrativní pracovníky.

Podporujete snahu učitelů založit vlastní Pedagogickou komoru? A proč?

Profesní komoru si učitelé zaslouží a vytvoření silné a respektované stavovské organizace plně podporuji. Nedávno jsem se sešel s prezidentem Pedagogické komory, která je v současné době spolkem sdružujícím necelé dva tisíce pedagogů a mohla by se stát vážným partnerem pro školskou legislativu. Z mnoha společných témat jsme se shodli prakticky na řešení všech problémových oblastí, jako je revize inkluze, navýšení rozpočtu školství, narovnání platů učitelů na průměr zemí EU, snižování administrativní zátěže učitelů a ředitelů a také na přijetí zákona o Pedagogické komoře ČR, jež by se mohla právě stát v blízké budoucnosti připomínkovým místem školské legislativy a profesní stavovskou organizací pedagogů.

Všechny strany se zaštiťují tím, jak je vzdělání důležité pro budoucnost státu. Podle OECD však ČR patří mezi země, které na vzdělání vydávají nejmenší část HDP – něco málo přes tři procenta, zatímco průměr v EU je zhruba 6,1 procenta. Proč to tak je? Jak to KSČM, pro kterou je vzdělání jednou z priorit, může pomoci změnit?

Zažil jsem spoustu vlád, které ve svých volebních programech měly jako svou prioritu vzdělání. Většinou to nedopadlo příliš dobře a potvrzuje se, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. I v minulém volebním období se školský zákon měnil několikrát. To svědčí o malé stabilitě prostředí. Uvidíme, co se bude dít a zda se budeme posouvat ve financování k vysněnému evropskému průměru. Všichni si vzpomínáme na sliby minulé vlády a čtyři roky nic, jen chaos. Na konci jejího vládnutí s velkou pompou došlo ke zvýšení platů učitelů o 15 procent. Nakonec to nebylo zvýšení platů o slíbených 15 procent, ale jen zvýšení tarifních platů o tuto částku. Jsem rád, že se nezapomnělo ani na ty, bez kterých by nebyla škola školou, i když u nich by to zvýšení mělo být mnohem větší. Mám na mysli uklízečky, kuchařky, nepedagogické pracovníky, a nemohu zapomenout na školnice a školníky.

Babišova vláda se ve svém prvním programovém prohlášení zavazovala, že se zasadí o maximální rozvoj potenciálu každého dítěte a provede věcnou i finanční revizi inkluze tak, aby byly podporovány sítě běžných škol i speciálních škol, s udržitelným využíváním principů společného vzdělávání. Pomůžete mi tuto větu rozklíčovat? Co tím chtěla vláda říct?

Současné vedení MŠMT pochopilo, že bude chybět na nedomyšlený experiment společného vzdělávání na tři miliardy korun a hledá se cesta, jak z toho ven. Snad to nebude podle známého, »sliby se slibují…«. Školský systém se podařilo atomizovat nejen zrušením jednotných osnovy, ale i uplatňováním různých alternativních přístupů ke vzdělání, které do našeho prostředí nepatří. To vyvolalo degradaci tradičních způsobů vzdělávání. Náš zájem byl vždy o vysoce kvalifikovanou a vzdělanou populaci, která může konkurovat ne velikostí ale kvalitou všem ostatním zemím. Aby vzdělání odpovídalo potřebám trhu práce a předcházelo se tím nedostatku mnohých profesí, odborníků, řemeslníků ale i vědců.

Jak se inkluze za rok svého fungování osvědčila? Jaké plusy a jaké zápory přinesla? Co převažuje?

Takto nastavená inkluze se osvědčit ani nemohla. Nebyla dobře připravená, nikdo ji nevyzkoušel a nakonec se ukázalo, že je finančně naprosto neúnosná. Došlo k zásadní destabilizaci, kterou se školství pustilo na tenký led za prapodivnou kvalitou vzdělávání. Mnozí koaliční poslanci se s takovou hloupostí nemohli smířit a vlastní ministryni nepodpořili. Až po velkém a dlouhém nátlaku někteří podlehli a normu se podařilo schválit. V současné době se ozývají hlasy celým politickým spektrem na zrušení tak nepřipraveného experimentu. Tlak byl vždy i ze strany prezidenta ČR Miloše Zemana, s nímž jsem tuto problematiku měl možnost také konzultovat.

Od května letošního roku začne platit evropské nařízení o ochraně údajů, školy se budou muset řídit jednotnými pravidly. Oč přesně jde? Jakých údajů se ochrana týká?

Evropské nařízení o ochraně osobních údajů se dotklo samozřejmě i škol. Ministerstvo školství proto školám, školkám i dalším vzdělávacím zařízením sice připravilo metodiku, jak přesně postupovat, ale až praxe prokáže, co to bude znamenat. Už v posledních letech museli učitelé od rodičů vyžadovat podpis se souhlasem ke zpracování osobních údajů. Vím, že už nějakou dobu trvají problémy například se zveřejněním fotografií na školních webových stránkách a podobně. Podle mého soudu jde ve většině případů o nesmyslnou byrokracii.

Podle Babišovy vlády tvoří zásadní pilíř vysokoškolského vzdělání veřejné VŠ. Těch je v ČR něco přes dvacet, zatímco soukromých je dvojnásobek – a mnohé z nich nejsou zárukou kvalitního vysokoškolského vzdělání. Co s tím? Není tolik VŠ na tak malou zemi přece jen příliš?

České školství, a mám na mysli i vysoké školství, bylo ještě počátkem tohoto tisíciletí na velmi vysoké úrovni. Bylo známé svou vysokou efektivitou. Naši žáci a studenti dosahovali naprosto srovnatelných výsledků s těmi nejlepšími Korejci, Holanďany, Finy či Švýcary. Na druhém konci byli po léta Turci, Američané či Mexičané. A k nim, bohužel, pozvolna směřujeme. Jenom díky vysoké kvalitě pedagogů a tomu, že mnozí navazují na naše letité tradice, se tento propad hodně zpomaluje. Ke kvalitě vysokých škol může silně prospět akreditační řízení. V každém případě by mělo dojít k redukci škol právě na základě posouzení jejich kvality.