V posledních dnech se zčistajasna ve všech médiích objevila palba informací o šíření koronaviru v Itálii.
Abych byl přesný, v severních oblastech Itálie bylo během úterka cca 140 lidí, kteří byli infikováni koronavirem a pokračovalo to do čtvrtka, kdy tento počet stoupnul někam k pěti stům. Kolik občanů je skutečně koronavirem infikováno, stejně nikdo přesně nezjistí. Bohužel, zrovna v pátek, 28.2. jsme měli se ženou odletět do Říma, užít si klidný víkend a trochu toho jižního předjarního počasí. Naše dvě děti, které baví prohlížení památek asi jako psa čtení, měly zůstat doma a užít si cachtání v aquaparku. Všechno by bylo krásné, kdyby nepropukla panika hraničící až s hysterií, kterou člověk na vlastní kůži okusil v plné síle právě s plánovaným výletem do Říma.
Věděl jsem, že bulvární televize věci nafukují, články o hrozném smrtícím viru to jen umocňují, a také vím, že od dob bulvárního mediálního magnáta Železného jsou zhruba 2/3 lidí postiženy bulvármánií strachu. Hysterii, která nastala okolo našeho odcestování bych však nevymyslel ani v nejbujnějším snu.
Vše začalo tím, že děti navštěvující malotřídní ZŠ se svěřily učiteli a zároveň řediteli školy, že se rodiče chystají do Říma. Pan ředitel, mimochodem rozumný a dobrý člověk, volal ženě, že z podstaty své funkce nařizuje dětem v případě odcestování 14 denní karanténu. Ne, nezlobím se na něj, vím, že mnozí rodiče by s tím měli problém, a toto je pouze z jeho strany eliminování tohoto stavu. Ale vzápětí volala starostka naší malé krásné vesničky, že se v případě odletu ruší námi pořádaný dětský karneval.... Dopadlo to tak, že jsme celý výlet vzdali, neboť bychom si těžko užili předjarní poklidný Řím v situaci, že nevíme co bude po návratu. Jestli nám někdo vrátí náklady je ve hvězdách, zkoušel jsem ministerstvo pro místní rozvoj, tak uvidíme. Žádná pojistka na paniku zřejmě není a vládní představitelé ve svých koktavých projevech naznačovali možné kompenzace.
Dnes je pátek a je klid, zpráv o koronaviru rázem ubylo. Jak to? Že by Papež požehnal a nemocné rázem uzdravil?
Problém je ale daleko hlubší než lidský strach. Ten nevznikne jen tak, stejně jako nevzniknou z ničehož nic články o koronaviru. Lidé pomalu ztrácí soudnost, logickou úvahu, představivost a cit pro situaci. Převládá konzumace plytkých článků a panika je na světě. Smutné je, že bylo vydáno několik seriozních vyjádření, která naprosto zapadla mezi tisíci poplašnými zprávami, a kterým lidé z principu nevěří. Také ta krásná velká Itálie se nám nějak najednou smrskla do inkriminovaných oblastí. A je smutné, že Řím, který je od těchto míst 620Km (skoro stejně jako do Českých Budjovic) se v očích lidí zařadil neprávem do sféry strachu, jen proto, že je v Itálii.
Nikdy jsem nezažil tak velký tlak okolních spoluobčanů a není mi z toho vůbec dobře. Společnost stále více vybavena moderní technologií a komfortním životem, místo aby se povznášela kulturně a intelektuálně tak paradoxně hloupne a nechává se strhávat k davové panice - viz. vykoupené obchody. Mám obavu, kam to půjde dál, vždyť lidé se stále více bojí. Bojí se o sebe, o své děti, ale takovým nepřirozeným, až chorobně hysterickým strachem.
Nechci tady unavovat příklady, soudný člověk jich vidí okolo sebe víc než dost. Proč proboha dopustí představitelé státu takovéto v pravém slova smyslu šíření paniky!? Umíme si vůbec představit jak je to nebezpečné? Nebo je to snad test národa? My se mílovými kroky vzdáváme svobody a demokracie a měníme ji dobrovolně za strach a nedůvěru. Sledujeme jeden druhého s podezřením, že nám ublíží. Toto je ale návrat někam do padesátých let 20. století. Opravdu toto chceme? Je normální vzít v potaz argument, že jsem se vzdal výletu a svých peněz, které mi těžko někdo vrátí v zájmu bezpečnosti spoluobčanů? Lidé se bojí nemocí, vidím to i v té naší malé vesničce ve škole, kdy některé matky by byly nejradši, kdyby tam chodilo pouze to jejich dítko, protože sousedovic holčička nebo chlapeček trpí strašlivou rýmou, či kašlem a ten náš potomek je pořád nemocný. Jsou i lidé, kteří běhají se zvýšenou teplotou na pohotovost. Ztratili jsme soudnost a pod tlakem zjednodušených a často nesmyslných článků jsme ztratili smysl pro vyhodnocení rizika. Řekl bych, že od některých rádobynovinářů je to jakési sebeuspokojování, šířit paniku. Jak říká kolegyně: "Nechápu, proč i na veřejnoprávních programech začíná reportáž k větším poryvům větru reportérem vystaveným právě tomu foukání aby se co nejvíc umocnila hrůza situace, a jeho slovy: "TEN VÍTR (jméno druhého redaktora), který ….."
Je opravdu nutné za všech okolností šířit paniku?
No nic, Řím je na svém místě po staletí, ten prý počká, o ten strach nemám, ale s tou naší civilizací je něco v nepořádku, o tu se trochu bojím.
Hezké dny snad v lepších časech.
