Komu patří vodovod?

Často se v posledních dnech probírá otázka kdo převezme odpovědnost za opravu vodovodní přípojky vedoucí po soukromém pozemku. Pokud jsem to správně pochopil, naši představitelé chtějí, aby si každý vlastník pozemku, přes který vede vodovodní řad, nesl náklady spojené s opravou poruchy na vodovodu. Mělo by to souviset s novelou zákona, kdy vše co se na soukromém pozemku nachází, je v majetku jeho vlastníka.

Ono se dá smířit s ledasčím, ale zde se jedná přinejmenším o výsměch. Stačí připomenout zásadní fakta: Před několika lety došlo k rozdělení distribuce energií a dopravní cesty, kterou tato energie, v našem případě voda, putuje. Takže různými cestami, o kterých lze jen spekulovat, se tak lukrativní – prodej vody! dostal do rukou vlivných a často zahraničních firem (např. Veolia), které nám vodu fakticky prodávají, ale to vlastní potrubí, kterou k nám ta voda proudí, bývá ve vlastnictví obcí, které mají za povinnost potrubí udržovat.

    Teď se nad touto podivností zamysleme. Je normální, aby někdo vydělával na produktu, který ke své distribuci potřebuje poměrně složitou infrastrukturu o kterou se musí někdo starat a udržovat ji v provozu. To znamená, že obce investují do něčeho, co používá ke svému obohacování někdo další. To samé je například i na železnici, kde se státní firma stará zjednodušeně o „koleje“ a noví, soukromí dopravci vedou tvrdou a často nečestnou marketingovou masáž, kdy vyzdvihují svoje lacinější jízdné, luxusní vlaky a zapírají skutečnost, že jsou také dotováni. Zde tomu mnoho lidí slepě věří. Stejné je to u mobilních operátorů atd.

   Budiž, ale v oblasti pitné vody je situace palčivější. Všichni ji potřebujeme a nemůžeme si přece nechat líbit to, že budeme na své náklady opravovat něco, co druhý používá k výdělečné činnosti, bez odpovědnosti za přenosovou cestu. Takže souhlasit s takovou vizí prostě nelze. Když se rozhlédnu okolo sebe, vidím mnoho podivností. Velké podniky neustále redukují počty zaměstnanců, zříkají se odpovědnosti outsorcingem, čímž zvyšují pracovní nejistoty zaměstnanců. Vznikají, popřípadě se rozšiřují různé služby, které v podstatě negenerují žádné hodnoty, pouze ukrajují z koláče, případně přerozdělují finanční prostředky. Zkuste například prodávat nemovitost! Ozve se vám neuvěřitelné množství realitních makléřů, někteří se vám dokonce vetřou domů, coby zájemci o koupi. Jiní zase zastávají teorii, že by se mněl každý obrátit na realitního makléře, vždy při prodeji nemovitosti. Prakticky to podle této teorie znamená odevzdat automaticky kus svého majetku třetí straně, a to jen tak. Ano, pokud si někdo neví s prodejem rady, je pochopitelné, že RK osloví, ale měl by to dělat sám, o svém rozhodnutí.

   Ono takových zvláštních povinností začíná být čím dál víc. Vezměme si jen energetické štítky. Není to nic jiného, než další pomůcka developerům jak usnadnit prodej obrovského množství těžko prodejných nových domů a bytů. To je celý smysl energetických štítků. Nebyl by naopak lepší, kdyby se podporovaly rekonstrukce starých domů? Vždyť v mnoha obcích to vypadá jak po válce. Není žádný program, kde by si člověk mohl sám, na své náklady a svépomocí s nějakou programovou dotací zrekonstruovat svoji nemovitost. „Zelená úsporám“ je naprosto nevýhodná věc, využitelná s omezením snad jen u bytových domů. Ona takováto podpora podnikání je jen a pouze nucení lidí nakupovat věci s mnohdy i 100% přirážkou, která je vlastně ziskem dodavatelských firem. Ano, mělo by to smysl, kdyby z toho opět netěžili jednotlivci. Stačí se jen podívat za jakých podmínek jsou stavby realizovány, u slušnějších firem výkonnou práci zastávají důchodci, u méně slušných, lidé na černo, nebo za minimální odměnu. To samé vidíme u zaměstnanců v supermarketech, nejžádanější jsou brigádníci. Pokud to bude pokračovat, budeme mít spousty realitních makléřů, dealerů pojišťoven, hypotéčních ústavů, mobilních operátorů, různých pracovních agentur a podobných produkty netvořících živnostníků. Tím ale bude zákonitě vzrůstat zadluženost a stále větší absence práce. Nakonec zůstane pár bossů – zprostředkovatelů, kteří budou práci přidělovat. Nebylo to tady už? Dalo by se pokračovat dál a dál, ale to nebylo záměrem. Šlo o vodu a jak víme, voda je životodárná. Když jsme si pomaličku nechali odebrat jistotu v zaměstnání, nenechme si brát vodu. Bez práce sice nejsou koláče, ale bez vody není života.