...ještě ke krajským a senátním volbám

Tak máme po volbách do krajských zastupitelstev a 1/3 senátu a s nimi nový postoj voličů.Před 4 lety se kraje zbarvily do oranžova (voliči tak měli reagovat na zavedení poplatků u lékaře), nyní šli však ještě dále, do oranžové se přimíchalo červené.Modré barvy na politické scéně rychle ubývá a moc nepomohla ani duhově fialová, jakoby voliči studené barvy nechtěli.

Z různých stran slýchám podobné názory na tento volební výsledek, a totiž, že pravicová vláda zavádí nepopulární úsporná opatření.
Já však nesouhlasím s touto interpretací. Jsem přesvědčen, že problém je úplně někde jinde a je pravdou, že žádná z politických stran tento problém neřeší. Co je oním problémem? Dle mého názoru ztráta pocitu jistoty v zaměstnání. Vždyť prakticky každý, se během svého života setkal s Maslowovou pyramidou, kde právě pocit jistoty a bezpečí (to, že se s námi počítá i v budoucnu) je hned na druhém místě, po naplnění fyziologických potřeb. Toto patří k základním znalostem každého managera. Kdo jiný, než politik by měl být právě tím nejlepším managerem! Toto je to, co společnost trápí, a přitom se o tom nemluví.
Tak si to trochu rozeberme. Pokud má člověk jakous jistotu v zaměstnání, netrápí ho tolik nepopulární opatření(základní fyziologické hodnoty se vždycky nějak naplní).  Toto je to, co společnost trápí, a přitom se o tom nemluví.
Jenomže… nejsilnější levicová strana pouze kritizuje kroky vlády, ale bez nabídky řešení tohoto palčivého problému. Vždyť je to právě levice, která by se měla zastávat pracujícího lidu. Stejně tak zde nefungují odbory.
Pravicová vláda, slibující před parlamentními volbami 150 000 nových pracovních míst, si zase plete pojmy. Nestačí je vytvořit statisticky – nejčastěji moderním outsorcingem, kdy jde pouze o přesun lidí a ztrátu jistot, ale je potřeba vytvořit podmínky, aby živnostníci mohli smysluplně podnikat a nebyli motivováni k podvůdkům. Vždyť většina firem, zejména ve stavebnictví a službách, jsou firmy „z domova“, které najímají živnostníky a často také důchodce na realizační činnosti. Velké podniky zase pod tlakem, z humanitních a ekonomických VŠ valících se ambiciozních absolventů, které je potřeba někam „upíchnout“ provádějí experimenty s novou přeorganizací podniků a firem, kdy jsou často tyto kroky – rušení míst, outsorcing atd. ohodnocovány velkými finančními odměnami, aby po často relativně krátké době se vše zase měnilo – oddělení se opětovně slučují, nebo naopak rozdělují a znovu jsou za tyto „inovační“ kroky vypláceny odměny… Bohužel, toto je realita. Médii často létají zprávy, jak chybí technici, a řemeslníci, ale humanitní školy dále praskají ve švech a chrlí nové a nové absolventy.
Bohužel, poukazovat na problém nestačí, je třeba se zamyslet, kde hledat původ těchto problémů. Já si myslím, že vše odstartovala před čtyřiceti lety Husákova reforma. Z jedné strany přinesla pozitivum v podpoře rodin a porodnosti, to je třeba také brát v potaz, nic není jen černé nebo bílé! Ale, tím, že se nastartoval systém podpor a přídavků (300kč na dítě), masovou výstavbu panelových sídlišť (zde také bych byl s kritikou opatrný, dnešní satelity si s nimi moc nezadají a časem dopadnou stejně), odstartoval postupné vyčerpávání socialistických výdobytků. Dnes lidé říkají: „Za minulého režimu bylo líp, všechno bylo levné…“ Nebylo! Stačí si spočítat, jaké byly mzdy a co se dalo koupit. Jenomže, lidé měli právě tu  jistotu příjmu! Zde je potřeba trošku zauvažovat – jistota zaměstnání není vždy úplně to pravé, někteří lidé mají sklony k její zneužívání. Jenomže vidíme, že zneužívat se dá i dnes. Dnes zase krátkodobou povolební jistotu. Jenomže to je jako s demokracií. Říká se, že nejdemokratičtější je USA, je tomu tak skutečně? Nebudeme polemizovat nad absurdními návody typu, že do mikrovlnné trouby nepatří kočka atd. Ale copak je to za demokracii, kde je vykonáván trest smrti!? Ono komunistické Německo také mělo v názvu demokratická republika. Se slovem demokracie by se mělo zacházet opatrně, a to velmi opatrně!

Myslím si, že zde chybí silná politická strana (může taková však u nás existovat???), taková, která stanoví jasná pravidla vzdělávacího systému. Co je platné polemizovat, zda jsou osnovy pro ZŠ demokratické či nikoliv, když všichni starší 30. let víme, že měly smysl. Vždyť žák který chodil do školy v Horní Dolní, potom se jeho rodiče přestěhovali (navíc dnes se propaguje stěhování za prací) do Dolní Horní o 150 km dál, má školáček dvojí problém. Za prvé, že se musí aklimatizovat, zvyknout na nové spolužáky a učitele, ale taky zjistí, že v nové škole se učí jinak a také rychleji, že již mají probraná vyjmenovaná slova (polemika o zrušení y/i je opět nesmyslným, až perverzním blábolem). Stejně tak rušení domácích úkolů, to přece není možné myslet vážně!? Také bych se pozastavil nad zamýšleným zavedením školného. Vůbec nejsem proti, naopak, ale je potřeba se opět podívat na podstatu problému. Nevíme si rady s tím, jak vyvážit podíly studentů na jednotlivých školách. V poslední době vyvstal fenomén – všichni mít VŠ, podle toho to také vypadá. Řešením by bylo regulérní školné za semestr, s tím, že by se konalo opět přijímací řízení, kde by se formou diskuse, nebo na středoškolském základním příkladu (v případě technických oborů), zjistil skutečný zájem studenta o obor, a tento student, který by měl o obor skutečný zájem by dostal stipendium a studoval by zdarma. Takhle to bývalo i dříve, dokonce již v 19.stol. Ano, opět mnozí namítnou – nedemokratické! Jenomže, kdo se ve školství pohybuje, nebo celoživotně studuje, ví jaká je realita. Studenti jsou často na VŠ pod tlakem rodičů: „Musíš mít vysokou, jinak nic nebudeš.“ Často také studenti jdou na VŠ, aby nemuseli do práce, a tuto si hledat, a musím říct, že velký a opravdu velký díl, zejména dálkových studentů studuje VŠ pouze za účelem kariérního růstu, ovšem bez zájmu a základních znalostí z oboru, prostě jen mít u jména nějaké to písmenko. Toto je totiž i důvod, o kterém se dnes tolik diskutuje, a to jsou nástupní pohovory do firem. Pomalu se z toho stává noční můra a často se pohovor zaměřuje ne na odbornou problematiku – jak by také mohl, když personalisté často sami dostudovávali pouze kariérně, ale na různé rádoby psychologické metody.
Další v řadě je středoškolské vzdělávání. Také: „musíš mít maturitu.“ Školy závislé na dotacích a jejichž existence závisí na počtu studentů, berou „všechno“ Žádný ředitel však nechce mí velkou odúmrť studentů, proto se zákonitě povolí a školství upadá. Není neobvyklé, že se u absolventa SPŠ, ale i gymnázia (zde zaplať Bůh většinou soukromých) setkáte v 1. ročníku na VŠ, že student nezná základní matematické operace, např. úpravu lineární rovnice! Potom je jasné, že nemůže fungovat státní forma maturity. Trend je takový: „když jsem došel/a do čtvrťáku, tak už mi to snad dají, ne?“

A učňovské školství? Řemeslníků ubývá, mluví se o tom, ale pro změnu se nedělá nic. Když se podíváte na nabídky práce u různých firem, vyučence nechce nikdo, ale proč proboha!!! Vždyť na tolika pozicích by stačil vyučený člověk. Je to opět jen reakce na abnormální počet jednostranně orientovaných maturantů.
Teď se opět vrátím k Husákovu fenoménu, kdy to vše začalo. Generace, která se začala rodit, byla vychovávaná v 80. letech v socialismu, který začínal skomírat ve svém ekonomickém hledisku. Aby se lid nebouřil, hledaly se cesty jak u inovovaných výrobků nezvyšovat ceny, začalo se zákonitě šidit, kovové součásti se nahrazovaly plasty atd. (silně mi to připomíná dnešní sortiment supermarketů, zde je stejná filosofie). Na druhou stranu, rodiny žily v relativním klidu bezstarostnosti. V práci se práce často předstírala (byla velká přezaměstnanost). Omlouvám se všem, kteří pracovali poctivě a v problémech se zajištěním služeb, jakož i lékařům, sestrám, hasičům, učitelům a dalším. Tento postupně vzrůstající flegmatismus se logicky přenášel na děti, kteří v této době vyrůstali. Socialismus se pomalounku hroutil a v rodinách bylo často slyšet touhu po západním zboží. Dnes se kritizuje  jak se vše rozkradlo, ale šáhněme si do svědomí, kdo se tehdy zastával československých podniků. Jen pro upamatování – TESLA: „Přece si nekoupím Technicky SLAbé“ a sháněla se tuzexová elektronika ze západu, stejně tak hračky, oblečení a další. Proto nemůžeme nadávat, na to, že se vše tak lehce „zprivatizovalo“ Nezapomeňme, že revoluce nebyla ani tak o demokracii, jako o ekonomickém růstu silných zemí, které také trápil pokles ekonomické výkonnosti. Zákonitě se využilo přirozené zhroucení socialismu ve východní Evropě. Pak už šlo vše v logické posloupnosti. Kromě školního vzdělávání se nikdo moc snažit nemusel, důležité byly konexe, proto byznys začali ovládat různí Mrázkové, Pitrové, Kožení a mnozí další. V 80. letech se ze společnosti začala vytrácet úcta a zájem o své okolí. Dnes si můžeme těžko stěžovat na marasmus v kultuře – obrovské rozšíření bulváru, jak tištěného tak televizního a rozhlasového. Vše fungovalo v relativním klidu v 90. letech, kdy lidé paradoxně zažili obří zdražení – vždyť si vzpomeňme např. na cenu cukru – 17.80 Kčs v roce 1991, (stále však byla v začátku zmíněna pracovní jistota), společnost pomalu začal ovládat rozmach soukromé televize, servírování laciných a povrchních seriálů a pořadů. Pomalu se přehouplo nové tisíciletí a zhruba v jeho půli nastal přirozený útlum rozmachu ekonomiky. Ono by se spíše mělo říct, že došlo k obrovskému přesycení evropského trhu. Začala nestabilita. V lehkosti vychované děti, měli své děti, které často svěřují do péče svých rodičů, již od narození (vždyť také nemuseli v dětství a mládí nic řešit, proč by najednou měli – neumějí to), začalo se říkat jak je dítě drahé, co vše musí mít a jak jsou na něj přísní ve škole, mělo by si přeci během vyučování odpočinout. Výuka se přesunula na podlahu, čímž se logicky pomalu začala posouvat morálka opět kousek po kousku do mínusu. Začal fenomén „třicetiletých“ dětí pod ochrannými křídly rodičů a nového fenoménu „singles“ ženoucí se za kariérou.

Mnoho lidí dnes nadává na vládu, ministra financí, ale jaksi si neuvědomujeme, že zásadní věci, jako „motory“ekonomiky ovládají zájmové skupiny označováni jako lobbyisté, které v zájmu nadnárodních společností řídí evropské politiky. Vždyť si stačí všimnout, že  v okolních zemích se dělají prakticky stejné kroky, že důchodový pilíř má svého bratříčka na Slovensku, snaha o vytváření pracovních míst svoji obdobu v Německu a tak by se dalo pokračovat.
Proto se snažme žádat na politicích řešení důležitých věcí, potom i tyto silně medializované kroky lépe skousneme. Volit systémem pokus – omyl je akorát ztrátou času.