Nedá mi to, abych nezareagoval na reakce spojené s úmrtím Karla Gotta. Gotta jsem poprvé „potkal“ někdy ve svých pěti letech, tedy okolo roku 1979.
Měli jsme doma staré rádio, které dotvářelo kulisu víkendových dní, kdy se rytmus pracovního týdne zastavil. Z kuchyně voněl připravovaný oběd a z rádia zněly tehdejší hity.
Vybavuji si dva interprety, kteří mě tehdy zaujali. Marii Rottrovou, která zpívávala „Střapatou, nohatou“ a právě Karla Gotta.
Tehdy na mě zapůsobil z tehdejší tvorby snad nejvíc. Byl to vlastně první zpěvák, kterého jsem podle hlasu rozeznával okamžitě. Jak šel čas, přišla školní léta a hudební výchova. Měli jsme poměrně přísnou paní, tedy vlastně tehdy soudružku učitelku a můj zpěv byl příšerný. Zpívat prostě neumím. A zde jsem se s Karlem Gottem setkal nepřímo znovu. Paní učitelka mi radila: „Zkus zpívat jako Vilík!“ A pokud jste měli zpívat jako Vilík, museli jste znát Včelku Máju. Seriál se mi moc nelíbil, byl sice západní provenience, ale moc mě to neoslovilo. Nejhezčí mi přišla úvodní píseň od Karla Gotta.
Tehdy jsem žil na jižní Moravě a přijímali jsme rakouskou ORF a světe div se, i zde byl – Karel Gott!
Později mě zaujal hudebně jiný žánr, a to v souvislosti s vydáním kultovní desky ostravského Citronu – Plni energie, kterou jsme se spolužákem pouštěli na gramofonu stále dokola, ale i zde, v jejich sbírce LP bylo několik „Gottů“
Gott byl prostě všude, ale tak nějak nenuceně, byla to taková samozřejmost.
Čas běžel a přišla revoluce. Krátce před ní vyšlo LP Jarka Nohavici – výborný Darmoděj, a také se v uvolněné době začal šířit na kazetách Karel Kryl – skvělý básník s kytarou.
A přišla ta známá chvíle, ta často propíraná scéna, že nám oba Karlové zapěli československou hymnu. Karel Gott zde byl zase! Dnes je tento počin vnímán kontroverzně, ale myslím, že to tak mělo být.
V lidech je totiž málo pokory a hodně radikalismu. Karel Kryl byl fenomén, kterého jsem si vážil, byl to básník a písničkář, který dovedně uměl popsat lidské slabosti a city. Písně skládal i interpretoval, Karel Gott písně pouze interpretoval, měl spoustu převzatých písní, kdy často držel krok a mnohdy i převýšil původního interpreta. Mám moc rád píseň od Charlese Aznavoura „Když jsem já byl tenkrát kluk“
Jenomže dnes se často propírá Gottova role v souvislosti s Antichartou. Víme vůbec, jak bychom se zachovali my? Můžeme toto hodnotit? Při Gottově poloemigraci do NSR byli Gottovi rodiče pronásledováni státní bezpečností. Nechali byste také zničit svoji rodinu pro svůj osobní prospěch? Dnes žijeme individualismem, málo záleží na ostatních, jen svoje děti mnohdy vynášíme do nebes, ale často zapomínáme na rodiče a blízké. Mnohdy i na partnery. Hlavně, že já jako jednotlivec se mám dobře. Taková vládne iluze. Karel Kryl byl bojovník, vážím si ho, ale všimněme si, že mu často nebylo dobře. Viz. Písně Karavana mraků a Martina. Jenomže jak se k němu postavili čelní představitelé po jeho smrti? Obrátili se k němu zády – nehodil se. Tak to děláme, co se nehodí, škrtne se. Nekritizovali jsme to na minulém režimu?
Doba byla špatná, ale jsem přesvědčen, že Karel Gott z toho vyšel poměrně se ctí.
A jel dál. Psal se rok 1992 a z rádií zněl tehdy hit: „Když muž se ženou snídá“. Paľo Habera se vyznamenal. Československo se bortilo pod taktovkou dravých politiků, ale v písních fungovalo dále. Následně přišlo pro mě kontroverzní období Karla Gotta, kdy možná ve své naivitě, možná v touze po zviditelnění figuroval vedle mafiána Mrázka, v jeho pračce špinavých peněz zaštítěnou jako nadace pro pozůstalé po policistech, kteří zahynuli při výkonu služby. Karel Gott v tichosti vycouval – asi prozřel.
Mrzí mě také fakt, že Gottovi je pořád předhazován minulý režim, ale daleko víc by měla vadit role Michala Davida, který byl regulérním ztělesněním komunistického režimu, a dnes je hvězdou mnoha podnikatelských večírků, moderních brakových rádií a discoshow.
Přiznejme si upřímně, kolik hvězdiček, které rychle vzplály a hned zase pohasly, zažily okolo roku 2000 ty příšerné megashow na nejsledovanější komerční televizi té doby, aby to alespoň zčásti zachránil – opět Karel Gott.
V roce 2010 jsem se s Karlem Gottem opět setkal, tentokrát živě, na jeho koncertu s Evou Urbanovou v Lucerně. Úvodní píseň, duet z muzikálu Andrewa Lloyda Webbera zpívaný právě s Evou Urbanovou byl fascinující, a to bylo Karlu Gottovi již 71 let.
Mrzí mě, že se vše nahlíží mnohdy až extrémisticky politickou optikou. Taková kauza Nohavica je taky trošku nemístná. Nohavica na rozdíl od Kryla více sází na poezii. Má rád ruského písničkáře a básníka Vladimíra Vysockého a gruzínského Bulata Okudžavu. Na tom přece není nic špatného, vždyť i v jeho zakázaném období se inspiroval těmito muži. Když dostal od Putina vyznamenání za šíření ruské kultury, bylo zle.
Co říci závěrem? Ať se na Karla Gotta díváte jak chcete, je třeba přiznat, že na naší hudební scéně byl výjimečným, neboť o kterém zpěvákovi můžeme říct, že jsme ho vnímali celý náš život? Kolik našich zpěváků se prosadilo za našimi hranicemi? Karel Gott měl rád showbyznys, nezaprodával se bulváru, jak to mnozí rádobyzpěváci dělají. Jedna z dam, co s ním v dětství zpívala duet by mohla vyprávět.
Vzpomínejme na Karla Gotta v dobrém, rozdával pohodu, klid a radost. Provázel nás našimi životy. A že nebyl vždy bez viny? Jak je to biblické úsloví? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
Hezké dny a Karlovi Gottovi přeji v tom novém světě hodně štěstí.
