O nás Češích se říká, že nectíme národní symboly, nevyvěšujeme vlajky při státních svátcích a vůbec, že nemáme národní hrdost. Dnes je zrovna jeden ze státních svátků, ale jaksi v sobě nemohu najít nic, proč bych měl tento svátek uctít. Den obnovy samostatného českého státu – nejsem hrdý na to, že máme samostatný český stát.
Je tomu právě dvacet let, co se republika rozdělila, nebo přesněji, to co z ní po 2. světové válce zůstalo. Nemůžu se připojit k hojně rozšiřovanému názoru, že po dvaceti letech od rozdělení k sobě naše národy mají blíž a takové podobné úvahy. Jak vlastně naše republika vznikla? Samozřejmě, že politikaření a mocenské zájmy byly v pozadí i tenkrát, po rozpadu Rakouska – Uherska a vznik ČSR bylo asi přirozeným krokem. Jenomže tehdy to byla republika pěti národů – Čechů, Moravanů a Slezanů, Slováků a Rusínů. Ještě bychom měli vzpomenout Němce, kterých byly nezanedbatelné 3 miliony, tedy víc, než slovenského lidu. Jenomže, tehdy, i když podle historických pramenů byly také národnostní třenice (myslím, že jsou v podstatě normální, vždyť toto pozorujeme i mezi sousedními obcemi, nebo třeba i mezi Brnem a Prahou), ale byly tři územně správní celky – Země Česká, Moravskoslezská a Slovenská. Ano, trošku se zapomnělo na Rusíny, ale budiž.
Prostě mělo to logiku, byla to vlastně neformální federace tří národů (i když byly snahy vytvořit jakýsi hybridní národ československý). Vše mělo ovšem kupodivu logiku, vezměme si např. označení vozidel. České kraje měly Č – a SPZ, moravské M a slovenské S. V období 2. světové války došlo k vytvoření samostatného Slovenského Štátu. Ano, to mnozí zazlívají, ale pokud se na situaci podíváme střízlivě, možná to bylo také tehdy řešení před střetem zájmů s Němci a Maďary. I v ČR by bylo co kritizovat, vždyť Sudety byly také postoupeny bez odporu a naši „západní přátelé“ o nás také rozhodli sami, takže kritizovat je snadné, má to však svoje ale. Po válce se věci vrátili zhruba do původního stavu, jen jsme přišli o Zakarpatskou Ukrajinu. Říkávalo se, že nám ji odebrali Rusové, ale když jsem četl paměti prezidenta Beneše, sám toto území SSSR nabízel! Po světské okupaci se vytvořila federace, zemské uspořádání se neobnovilo, i když snahy byly a tak jsme přežívali ve společném státě do revoluce, nebo spíš do období politických změn v Evropě – slovo revoluce mi nepřijde příznačné.
Zde nelze, než dát za pravdu těm, kteří říkají, že na rozdělení měl svůj díl viny Václav Havel. Ano, asi tam byly i zájmy tehdejších mocností (když už jsem vzpomínal Beneše, i tehdy při jednání v Anglii v r. 1943 tehdejší západní představitelé raději stáli při Stalinovu tvrzení, že Katyň má na svědomí fašistické Německo.) Bylo to prostě v tehdejším zájmu, a co my víme, co bylo v zájmu mocností v roce 1989? Agenti mocností v CSR působili od jeho vzniku, stojí za shlédnutí výborný seriál „Československo ve zvláštních službách“. Ale faktem je, že z pohledu lidu, který najednou v tak obrovské míře ztratí práci, a to je potřeba mít na paměti – vždyť na Slovensku po zrušení zbrojovek vyskočila nezaměstnanost do dvouciferných hodnot. V. Havel tehdy věřil? že nám snad za to Američané něco dají… Nedali. Pomlčková válka a často ukazované nacionalistické skupinky jenom zastírali skutečné zájmy mocenských skupin. Velký stát je vždycky větší sousto než dva malé. Zajímavé je, že nevzniklo opět zemské uspořádání, proč? Vždyť Moravané jsou také národ, a také existuje vzájemné špičkování. Navíc se stala neuvěřitelná věc, kraje ČR se změnily, ale vznikly průnikové kraje např. Vysočina a Pardubický, kde se obě historické země míchají. Po tom, co došlo k rozdělení, zanikly i zájmy Moravanů, logicky, nikdo vlastně nechtěl další štěpení země. Ale co jsme vlastně získali, jak říkají naši představitelé? Nic, ani jednen z národů. Ano, nejprve se zdálo, že Slovensko se vyhne divoké privatizaci (rozkrádání) majetku, ale i toto se ukázalo jako liché, vždyť netrvalo dlouho a podobné privatizační praktiky zachvátily i Slovensko. Toto svědčí, že naši političtí představitelé jsou jen jakési loutky, které ovládají zájmové, mocenské skupiny. Takže jsme nezískali nic. Jen Slovenští občané jsou skromnější, mají větší vůli a dokáží z minima vytěžit maximum. Toto u nás chybí. Něco podobného měli v sobě Moravané, ale poslední dobou se to jaksi vytrácí. Češi zase brblají u piva, všemu rozumí, ale na všechno pohlížejí strašně povrchně, raději přijmou to co se jim předloží jako pravda, než aby sami hloubali a a o věcech přemýšleli. Ztratili jsme možnost být silným státem, kde by se naše povahová specifika vzájemně doplňovala a tak o trošku méně podléhali tlaku zájmových skupin. Suverénním státem jsme nebyli nikdy, to je potřeba mít také na paměti, ale shrnout situaci větou: „Ať si jdou, když to chtějí“ nebylo rozumné. Nikdy jsem se nedokázal smířit, že se na Slovensko jezdí jako do ciziny. Jako dítě jsem přejetí hranice vůbec nevnímal, nevnímal jsem dokonce ani jazykový rozdíl. Slovensko začínalo nějakých 40 km od domova, učitelé hovořící slovensky učili i na ZŠ. Najednou byla mezi námi hranice. Z politického hlediska jakási krátkodobá výhra určitých jedinců, z lidského hlediska rozčarování. A dnes? Tisíce Slováku pracuje v ČR, studují zde a proč máme mezi sebou tedy hranici? Trhy jsou propojeny také. Vydělali na to opravdu jen tuneláři, bohužel. Zajímavé také je, proč se vytratilo (dnes se pomalu vrací) používání obou jazyků v médiích, takové to vymezení a odmítnutí druhého jazyka.
Takže když to shrnu, nelze věšet prapory ke státnímu svátku, není co slavit. I když v tomto případě, lze vlajku vyvěsit, vyvěšujeme totiž československou! Z mého pohledu mělo být obnoveno zemské uspořádání tří zemí ČSR, ale k rozdělení dojít rozhodně nemělo.
