Výhody GNU/Linuxu - distribuce (X)Ubuntu

V předchozím článku jsem si postěžoval, jak těžký je pro mě život uživatele Microsoft Windows. V tomto pokračujícím článku se chci věnovat systému, který mi život ulehčuje a se kterým se mi dobře pracuje. Tedy ve skutečnosti nejen této distribuci. Používal jsem jich totiž více.

Copak je to za zvířátko?

Už jste o tom určitě slyšeli. O jakémsi Linuxu. Správně se těmto operačním systémům říká distribuce GNU/Linuxu a mají své konkrétní názvy. Společné mají to, že používají Linuxové jádro a systémové nástroje od GNU. Protože však tento článek není o historii Linuxových systémů, zbytek si zvídaví jistě rádi najdou na Internetu.

Na svých počítačích jsem postupně používal distribuce Red Hat, Mandrake, Mandriva, Fedora, Ubuntu a v současné době používám klon Ubuntu se jménem Xubuntu. Pěkné na těchto systémech je, že ačkoliv se v mnohém liší, jejich základní ovládání a značná část softwarového vybavení jsou stejné. Takže z pohledu dostupného software příliš nezáleží na tom, jakou distribuci vlastně používáte. Z mé zkušenosti jsou to systémy dost stabilní a co se týče udržovatelnosti, tak za více než 15 let používání těchto systémů jsem k celkové reinstalaci přikročil třikrát, z toho jednou, jak jsem posléze zjistil, zcela zbytečně. Ale ani reinstalace systému není taková časově náročná věc jako u MS Windows, jste-li na takový případný problém připraveni.

Instalace a aktualizace systému a software

Jedna z prvních věcí, které na instalaci GNU/Linux distribucí oceňuji obecně je možnost oddělit systém od uživatelských dat a nastavení. Totiž všechny tyto systémy dávají uživatelská data a nastavení do adresáře /home, kde jsou pak jednotlivé podadresáře pro jednotlivé uživatele. A zde začíná celá poezie unixového přístupu obecně. Totiž v unixových systémech nemáte disky A:, B:, C:, D:, E:, … jako v MS Windows, ale máte jednu adresářovou strukturu, která začíná na hlavním systémovém disku adresářem /, a další disky přidáváte do struktury tak, že je napojujete do jednotlivých podadresářů této struktury. Takže zatímco si pro systém zvolíte hlavní oddíl disku, který bude začínat adresářem /, pro uživatelská data si zvolíte jiný oddíl (nebo i fyzicky jiný disk), který necháte připojit jako adresář /home. Jednou z výhod tohoto rozdělení je, že když už by se nějakým prapodivným způsobem stalo, že byste museli systém přeinstalovat, anebo, což je o mnoho pravděpodobnější, byste se rozhodli přejít na jinou distribuci, tak stačí jen zformátovat hlavní systémový disk a při nové instalaci připojit disk s uživatelskými daty do adresáře /home. Přesun dat a nastavení na nový počítač je pak také jednoduché – vytvoříte si oddíl disku pro /home na novém počítači a pak do něj obsah /home ze starého počítače zkopírujete. Když pak správně znovu založíte uživatele, mají tito uživatelé v nové instalaci/distribuci k dispozici nejen všechna uživatelská data jako dříve, ale také všechna nastavení programů. Čili toto je výhoda GNU/Linuxu, který na rozdíl od MS Windows má skutečně oddělena uživatelská data od systémových.

Všechny distribuce Linuxu mají nadefinovány své zdroje SW, takže máte-li při instalaci k dispozici připojení k internetu, což je dnes standardem, můžete si už při instalaci systému vybrat z velkých knihoven software co chcete nainstalovat a máte zároveň zaručeno, že veškerý takto nainstalovaný software se bude automaticky aktualizovat. Samozřejmě tyto knihovny software jsou po instalaci stále k dispozici, takže můžete přidávat nový software. Po instalaci Ubuntu tak máte k dispozici nejen holý systém, ale i bohaté SW vybavení, včetně přehrávačů DVD a digitální televize, kancelářského softwaru a mnoho dalšího.

Co se týče nástroje pro aktualizaci systému v Ubuntu (a tedy i Xubuntu), je na něm pěkné to, že je neagresivní. Když je k dispozici nový SW, objeví se vám v nástrojové liště ikonka, že jsou k dispozici aktualizace. Můžete si vybrat, jestli chcete jen bezpečnostní nebo všechny a až po vašem potvrzení začne nástroj příslušné aktualizace stahovat a instalovat. Celý proces je přitom velmi hladký a nikdy jsem při aktualizování systému nezaregistroval, že by se počítač nějak zpomaloval. Po provedení aktualizace máte aktuální software ihned k dispozici – žádný restart celého systému není potřeba, stačí pouze vypnout a znovu spustit příslušnou aplikaci. Jedinou výjimkou je aktualizace jádra, tady se ani Linuxový systém bez restartu neobejde (i když už jsem zaznamenal také pokusy o to, aby to nutné nebylo, nicméně zatím co je mi známo byly neúspěšné). Ani tady se systém nechová jakkoliv agresivně. Pouze vám oznámí, že potřebuje restartovat a je pouze na vás, kdy se k dané akci rozhodnete.

Drtivou většinu software budete pak do Linuxového systému instalovat právě přes ověřené zdroje tohoto systému. Málokdy je tomu jinak.

Software

Na svém počítači v Xubuntu běžně brouzdám na internetu, přehrávám video libovolně divokého kodeku, ihned po instalaci mám k dispozici přehrávač DVD a digitální televize, běžně na něm zpracovávám fotky a videa, mám k dispozici dobrý a stále se zlepšující kancelářský balík LibreOffice, kvalitní software pro vypalování CD/DVD, rastrový (GIMP), vektorový (InkScape) grafický editor a 3D editor (kde Blender je využívá opravdu k profesionálním výstupům), potřebuji-li si něco sám stvořit, otevřu Netbeans IDE, samozřejmě tu mám k dispozici multiprotokolový komunikační program (ICQ, AOL, Sametime, jabber …) a další software, na který si teď zrovna nevzpomínám, ale je mi vždy k dispozici, když jej potřebuji. Takže jak vidíte, všichni ti, kteří tvrdí, jak je Linux pro domácí použití nepoužitelný, zjevně mají pravdu. Jelikož každý, kdo někdy v životě vyfotil digitální fotku, musí nutně používat Photoshop i kdyby se jednalo o prosté oříznutí fotky a jediným správným textovým editorem je MS Word.

Rychlost a reagování systému na uživatelský vstup

Na mém dvoujádrovém notebooku se 4GB RAM startuje Xubuntu dvakrát tak rychleji než Windows 7. Po přihlášení do systému se prostředí otevře do deseti sekund a od prvního zobrazení reaguje na uživatelské vstupy. Velmi výjimečně se mi stalo, že by reakce systému byla pomalá a nikdy se mi nestalo, že by nebyla dokonce žádná – obojí právě uvedené je velmi častý případ u Windows 7. Jestli jsem někdy někde zažil skutečně funkční a svižný multitasking, bylo to právě na GNU/Linux distribucích.

Skutečný superuživatel

Root. Kořen všeho. Ano, uživatel root může v GNU/Linuxu všude a dělat prakticky cokoliv. Samozřejmě to s sebou nese i určitou zodpovědnost, protože o to jednodušší je svůj OS rozbít. Na druhou stranu není v GNU/Linuxu zvykem mít uživatelské prostředí puštěné s právy uživatele root. Běžně se do GNU/Linuxu přihlašujete jako obyčejný uživatel a když program potřebuje práva uživatele root, tak se vás systém zeptá na heslo. Takže typicky když pouštíte program, který ke svému běhu potřebuje práva superuživatele, vyběhne vám obrazovka ptající se na heslo superuživatele (nebo i vaše heslo, ne heslo uživatele root, ale to už je trochu složité a musel bych vysvětlovat, jak funguje sudo) a pouze tento program pak běží s právy „všemocného“ uživatele root. Díky tomuto komfortu spouštění privilegovaných aplikací je možné v Linuxových distribucích běžet grafické prostředí uživatele pod běžným uživatelským účtem bez sebemenšího nepohodlí.

Ovladače HW

Ovladače pro většinu běžného HW jsou v Linuxu dnes již pokryty ať už otevřenými ovladači linuxové komunity anebo uzavřenými ovladači výrobců. Takže většina základních desek, grafických karet, zvukových karet a síťových karet je pokryto, také ovladače pro tiskárny jsou celkem běžně dostupné. Avšak stále se najdou oblasti, kde jsou s ovladači bohužel problémy, jako třeba u televizních karet. I tady je to však podobně jako ve světě MS Windows spíš chybou výrobce HW než tvůrců systému a komunity kolem. Například pro mojí televizní kartu ovladač v Linuxu existuje. Nicméně protože je výrobce (Fujitsu) trapný ignorant, který ani není schopný zveřejnit, jaký chipset používá jeho TV karta, musel jsem ovladače do systému přidat způsobem, který by asi mnoho běžných uživatelů vzdalo předem. Někdy mi přijde, že určití výrobci HW se ze všech sil snaží, aby se jejich HW dal používat jen s obtížemi (bez ohledu na použitý operační systém). Patrně proto, aby si uživatel víc vážil toho, když se mu podaří daný HW zprovoznit.

Jak tedy – používat GNU/Linux nebo ne?

Pro mě osobně jednoznačně ano. Ale je to tím, že mi GNU/Linux vyhovuje. Není za tím žádná revolta, nebo urputný boj proti Microsoftu. Bohužel spousta lidí není schopná vstřebat tu jednoduchou myšlenku, že někomu může GNU/Linux na desktopu vyhovovat mnohem víc než MS Windows a vždy za tím hledají něco jiného (včetně toho, že se dotyčnému nechtělo utrácet za licenci MS Windows – což třeba u mě je dost zjevný nesmysl).

Pro ostatní? Záleží jak komu to sedne. Samozřejmě, když budete používat specializovaný komerční software, jako je CAD, tak vám nezbude, než mít nainstalována MS Windows. Neustále je mi argumentováno, že na GNU/Linux neexistuje dobrý účetní program. Nejsem v této věci kovaný, takže nevím, jak moc dobrý je který účetní program. Když ale dám pak odkaz na komerční SW systém pro účetnictví běžící na Linuxu (který se asi také prodává, protože jinak by už ta firma patrně neexistovala), tak je mi oponováno, že je to jen „nepoužitelná hračka“. Ovšem oponuje mi člověk, který o daném software zjevně nic neví, když tvrdí, že je to pro firmu s maximálně 25 zaměstnanci. Stačí si jen pořádně projít ceník, kde se dá zjistit, že to zjevně není pravda. Z čehož mi vyplývá, že mnozí z odpůrců GNU/Linuxu ani nevědí, o čem mluví. A samozřejmě v komerční sféře záleží také hodně na preferencích vedení a hlavně aktuálního a historického SW vybavení firmy. Nicméně čerti mě můžou vzít, když se například dočítám, jak je OpenOffice/LibreOffice k ničemu v porovnání s MS Office. Kdo nemá MS Office jako by skoro nežil. Podle těchto lidí jsou ve Španělsku, Maďarsku, Francii, Lotyšsku a dalších státech a dočetl jsem se že údajně i v ČR na regionální úrovni všichni blázni, když se rozhodli obejít se bez MS Office a jeho „nenahraditelných“ VBA maker.

Vyhovuje vám prostředí MS Windows? Neobjedete se bez svých oblíbených komerčních her? V pořádku, zůstaňte si u svého (někdy až neuvěřitelně nekriticky) oblíbeného operačního systému. Ale přestaňte tvrdit, že GNU/Linux není rovnocenná alternativa.

Ostatně vzato do důsledku, Linus Torvalds se svým jádrem OS vlastně zvítězil – najdete ho v mobilech (Android), v routerech, v televizích, ve videorekordérech a mnohé další spotřební elektronice. Už dávno není jen na serverech.