Měsíčník - prosinec 2022

V prosincovém měsíčníku se věnuji lékárnám, zácpám v Praze, dětským hračkám a rozvoji naší dálniční sítě.

Jeden by si myslel, že lékárny v Praze budou vybaveny lépe než na malém městě. Od paní doktorky jsem pro syna dostal tři věci k vyzvednutí – zdravotní pomůcku, jeden běžný lék a jeden lék vyžadující přípravu. Měl jsem dvě možnosti, kam jít do lékárny – Praha-Zbraslav, nebo Mníšek pod Brdy. Řekl jsem si, že lépe budou vybaveny lékárny v Praze. Nejdřív jsem zkusil lékárnu v sídlišti. Tam měli běžný lék, k léku na přípravu mě odkázali na jinou lékárnu, kde se na to prý specializují a pomůcku na objednání. Zkusil jsem tedy lékárnu na poliklinice. Tam přeci budou mít slušné vybavení. Pomůcka na objednání odpoledne, když se nic špatného nestane, běžný lék měli a ten co potřebuje přípravu – asi zítra, ale složením prý odpovídá jedněm konkrétním kapkám. Vzdal jsem to a jel jsem do lékárny v Mníšku pod Brdy. U pomůcky si jen ověřili věk dítěte a donesli ji, běžný lék samozřejmě měli a lék, který potřeboval přípravu, připravili na odpoledne. Takže lékárna na malém městečku funguje výrazně lépe než lékárny v okrajové pražské čtvrti.

Fascinuje mě, jak mnoho lidí nesnáší zácpy, zvláště v Praze, avšak spousta lidí těmto zácpám s oblibou přispívá. V autoškole se učí, jak se má rozjíždět na semaforu. Když se rozsvítí žlutá, má se zařadit první rychlostní stupeň (nemáte-li automat nebo elektroauto) a po rozsvícení zelené se má rozjíždět – nejste-li první, tak zároveň s autem před vámi. V Praze je to většinou tak, že první se rozjede, druhý za ním si teprve všimne, že je zelená, čtvrtého pohyb před ním vyruší od hledání čehosi v přihrádce a tak dále. A křižovatkou projede o třetinu až polovinu aut méně, než by za stejný interval mohlo. Nedávno jsem byl v šoku – po výjezdu z komplexu tunelů Blanka v Troji jsem odbočoval na Most Barikádníků. Je to přes semafor se šipkou doleva. Byl jsem až na konci odbočovacího pruhu, přede mnou asi osm aut, a tak jsem se předem smířil s tím, že si budu muset počkat na této křižovatce nejméně dva cykly. Nicméně auta přede mnou se rozjela přesně tak, jak se učí v autoškole, a tudíž jsem se na první zelenou dostal přes křižovatku. Je smutné, že toto se děje v Praze naprosto výjimečně.

Když se zamyslím nad tím, co všechno je v hračkách prodávaných malým dětem, začínám si myslet, že to musejí vymýšlet lidé, kteří dětem vůbec nerozumí. A to i u velkých značek. Do hračky pro malé děti přibalí lakované extra tvrdé bonbónky, které rozkoušete až poté, co trochu ocucáte ten lak – když jsem byl dítě, tak se pro děti taky prodávaly antiperle, ty ale byly proti těmto bonbónkům malinkaté, takže pravděpodobnost, že se jimi udusíte, byla mnohem menší. Jen dospělý zahleděný do designu a reálnosti navrhne dřevěné vláčky pro děti tak, aby tvořili krásné úhledné malinkaté soupravičky bez možnosti připojení dalších vagónků. Ten, kdo děti trochu zná, ví, že si s oblibou staví extra dlouhé vlaky a fakt, že v reálu by se dva vagónky v jedné soupravě nikdy nemohly zároveň objevit, je absolutně netrápí. A k čemu je proboha ta plastelína, co se strašně drobí a když ji chvíli necháte mimo krabičku, tak vyschne?!

Nevím, jestli to jen ŘSD nějak nevychází, nebo jestli jen kašlou na lidi. Je příjemné, že se D35 zase o něco protáhla. Má to svá ale. Lidé z jedné části Dolních Ředic jsou jistě rádi, že po roce přes ně nevede hlavní přípojka dálnice směrem na stávající I/35. Ještě radši budou, až ta jejich část bude objížděna po obchvatu obce. Až na to, že ten obchvat měl být hotový zároveň s protažením D35 k Časům, aby právě ta část obce netrpěla. No nyní hlavní sjezd z konce dálnice vede přes Stradouň, jejíž obyvatelé musí být nadšeni, stejně jako obyvatelé Vysokého Mýta, protože kolony před Vysokým Mýtem jsou nyní ještě větší než bývaly. Tak třeba za rok se uleví Stradouni i Vysokému Mýtu.

Všem přeji v roce 2023 hodně zdraví a štěstí. Potřeba je oboje, neb jak mě včera upozornil pan opravář, Titanic byl plný zdravých lidi, kterým dost chybělo to štěstí.