BÁSNÍK TICHA, KLUK Z RADOTÍNA...

každý ráno bychom se měli očišťovat každou noc bychom se měli milovat každou vteřinu bychom měli bejt připravený na konec (…) Pavel Zajíček, Očišťování, 1974

Pátého března 2024 v dopoledních hodinách v Thomayerově nemocnici v Praze zemřel „básník ticha, kluk z Radotína“ Pavel Zajíček. Byl básníkem, muzikantem, výtvarníkem a dá se říct i hercem. Rád zajížděl k nám na Novopacko nejen na festival Muzika Paka. Měl rád to místo, tu krajinu. Ta se pro něho stala krajinou návratů. Jako pro některé jiné... Vnímal, co v sobě nese a cítil, že ho přitahuje.

Vzpomínám si, jak jsem mu ukazoval zdejší kameny a medijní kresby. Jen mlčel a v úžasu nahlížel do jejich struktur.

Pavel Zajíček s DG 307, Hostinec U Myšáka, Borovnice 2008, Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna, foto Jiří Kühnel

Z jednoho „jeho vý-letu“ 28. 5. 2005 vzniklo druhé CD s jeho autorským čtením, které se odehrálo právě na festivalu Muzika Paka. Najdeme na něm téměř celou Pavlovu básnickou sbírku Zvuky sirén a zvonů (Nénie) (Vetus Via 2001). Tento „záznam Slova“ z Nové Paky byl pak přidán jako bonusové audio k autentickému filmovému dílu, divadelní hře Pustina.

Jestliže se něčemu učit, tak snad naslouchat tichu, samotě, mlčení, pokoře. Z toho můžeš lepit a šít krásné hábity světla i tmy! Přestaneš vidět, slyšet a cítit, až začneš vidět, slyšet, cítit to podivné nové dunění v hlavě.

Pavel Zajíček

Ta pojednává o vnitřním světě básníka, který v osamění vyhlíží smrt. Filmová divadelní inscenace Miroslava Bambuška získala v roce 2015 Cenu Divadelních novin.

Pavel se objevil na našem festivalu také v roce 2007 s Agon Orchestra, s tělesem zabývající se současnou hudbou, kdy mohutná plocha smyčců, dechů, sólových kytar... odrazí jeho Slovo.

O rok později v rámci akce Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna je slyšet v hostinci U Myšáka v Borovnici, kam lidé doputovali.

Jak krásný je tohleto sezení /
jak krásnej je společnej duch...

z knihy Pavel Zajíček, Zápisky z podzemí (1973–1980), Torst 2000

Sraz byl tehdy v Nové Pace u morového sloupu. Šlo se přes Kozinec a Stupnou. Ve vidochovském lomu byla výtvarná akce.

Filip Topol, Psí vojáci, Hostinec U Myšáka, Borovnice 2008, Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna, foto Jiří Kühnel

Postupně nás přibývalo. U Myšáka zahrál se svou kapelou DG 307 hned po vystoupení Topolových Psích vojáků.Vzpomínám si, když dorazil, jak potkal v předsálí Filipa Topola a zeptal se ho:

„Tak co, jaký to tady je?" „Jako kdysi...holky tancujou na stolech...“

Byla to tenkrát povedená akce. Hospoda U Myšáka praskala ve švech. Odpoledne zde byl uveden divadelní kus Krobova Divadla Na tahu, které odehrálo Havlovu hru Audience. Vše to uzavřelo Neduhovo Extempore.

Naposledy se Pavel objevil na stejném místě v roce 2012, kdy uvedl svůj komponovaný pořad Podobenství, kde kromě jeho kapely jej doplnil o filmovou projekci svých snímků fotograf Bohdan Holomíček.

Krobovo Divadlo Na tahu, z Havlovy hry Audience, Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna, foto Jiří Kühnel

...pojď rozjímat do hor /
zvu tě na nekončící cestu /
noc obleče zimní hábit /
potkáme ohně zvěstující bytí /
před jasnym prorockym slovem /
se plížej jazyky křivý /
pojď vzhůru až ke světlu /
chci tě naučit cejtit...

Pavel Zajíček, ze skladby Dar stínům, 1979

Vzpomínám, když tehdy dorazila jeho kapela autem a Pavel nikde. Přijede vlakem... bylo mi řečeno. Když se objevil, řekl mi: „Víš, ta krajina... musel jsem si ji znovu načíst... vlakem to jde, autem nikoliv...“ Před hospodou se zadíval směrem na Čisteckou hůru, nemluvil, jen s úsměvem dlouho tak hleděl. A pak, jako ze zásvětí pronesl: „To je krajina...“ Spolu s ním zde kromě dalších tehdy vystoupila Iva Bittová, která si sem odskočila po koncertu v Salzburgu.

Jé Jé Neduha Extempore band, Hostinec U Myšáka, Borovnice 2008, Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna, foto Jiří Kühnel

Pavel pocházel z Radotína, jeho táta byl holič, dožil se 95 let, vždy při něm stál. No, potřeboval to. Po studiích na průmyslovce započal studia na ČVUT, která v době normalizace nedokončil. Založil spolu s Mejlou Hlavsou skupinu DG 307, inspirací jim tehdy byl Knížákův Aktual. Poprvé s ní vystoupil v obci Klukovice v říjnu roku 1973 spolu s The Plastic People of the Universe. Název jeho kapely připomíná přechodné situační psychické poruchy, které tehdy umožňovaly mladým mužům nevzít do ruky zbraň.

V roce 1976 pracoval jako lesní dělník v severočeských Mařenicích, byl zadržen a poté odsouzen spolu s básníkem, publicistou, vůdčím duchem českého undergroundu Ivanem Martinem Jirousem, evangelickým duchovním, písničkářem Sváťou Karáskem a hudebníkem Vratislavem Brabencem ve známém procesu týkajícím se dlouhovlasé mládeže. Pavel to přijal se stoickým klidem a po propuštění z vězení podepsal Chartu 77.

ať chcípnou všichni mudrcové /
voslavený budou blbci /
jen ať se slastně kroutěj/
vševědoucí volové /
víc uviděj slepí krtci

Pavel Zajíček, ze skladby Operace přírody

Uchýlil se na chalupu k přátelům na Liberecko. Věnoval se nadále umění, živil se jako pracovník výrobního družstva META. Počátkem osmdesátých let jsem poprvé u kamaráda na bytě uslyšel na tehdy páskovém magnetofonu jeho DG 307:

svatý Pavel /
celej život stíhán /
svatý Štěpán /
ukamenován /
Jan Křtitel /
sťat /
Ježíš /
ukřižován
Seká tobě /
někdo do hlavy /
seš snad hříčkou /
popravy /
máš nedostatek /
potravy /
vobavy vo svý /
zdraví /
bořej se ti/
kostí základy /
připravujou proti tobě /
úklady /
mlátí tě někdo /
šutrem do brady? – čeho se tedy bojíš?

Pavel Zajíček, ze skladby Sv., 1973

Bylo to tehdy pro mne jak blesk z čistého nebe. V době zatuchlých myšlenek, slov, které ti vždy podsouvá establishment, ať již v jakékoliv době. Tu více, tu méně, ale vždy rafinovaně. Aby tě zařadil a vysál tvou energii..., a tím i duši. Ta opravdovost jeho výpovědi vždy v dobách zmaru posiluje. To dokáže jen básník.

Pavel odešel v roce 1980 s rodinou do emigrace, do Švédska, kde se živil jako masér a poté do New Yorku, kde našel obživu jako stěhovák. Ale na umění ani tam nezapomněl. Věnoval se např. koláži, vyráběl sochy z naplaveného dřeva. Zde také potkal bostonskou fotografku Minnu Pyykhalu, kterou si později vzal.

V roce 1995 se pak vrátil z emigrace do Prahy. „Bylo to kvůli mejm rodičům...,“ jak říkal. Byl jim za hodně vděčen. Stáli při něm, i když to nebylo někdy vůbec lehké.

Pavel Zajíček, Hostinec U Myšáka, Borovnice 2008, Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna, foto Jiří Kühnel

Jediné, čeho může člověk dosáhnout, je to, ŽE JE. A čím upřímněji se mu to podaří vtisknout do věcí, který dělá, tím větším je to přínosem.

Pavel Zajíček

Svůj nový domov našel v Praze v Polské ulici 28. Byt se nalézal pod střechou, vybavení skromné. Spíš to připomínalo mnišskou celu. Měl zde svůj ateliér. Odsud naslouchal rannímu zpěvu ptáků z nedalekých Riegrových sadů, sledoval život v pražských ulicích... jak říkával. Ctil sílu ženy, obdivoval ji. Zde tvořil, zaznamenával své nahlížení do hlubiny věcí, dějů i času. Odsud mi volal. Pravda nectil ani noci. Prostě zavolal. Nevadilo mi to. Řekl vždy jen pár myšlenek. Připadal mně jak potulný kazatel, který zaznamenává „to pod povrchem“. Aby to pak skrze své básně vykřikl do davu. A pokud uslyšíš, zaleze-li ti to pod kůži... je to pro tebe. Tak to má být. Dokázal vyzpívat to neuchopitelné. Osamělý básník ticha.

furt je co dělat – furt je co kosit – furt je proč se nadechnout – furt je proč přemejšlet – furt je co objevovat – furt je proč se radovat – furt je kam se vobracet – furt je kam jít – furt je proč TAM jít a ne jinam

Pavel Zajíček, září 1975

Dráža band, Hostinec U Myšáka, Borovnice 2008, Muzika Paka chodící aneb Pojďte s námi za humna, foto Jiří Kühnel

Tak snad zase někdy...

Pavel Zajíček
(15. 4. 1951 Praha – 5. 3. 2024 Praha)
básník, textař, výtvarník, herec

Ivo Chocholáč, foto Jiří Kühnel