Přemítání nad jedním filmovým obrazem...

Obraz krajiny a její příběhy, které v ní prodlévají, a vytvářejí tak mnohovrstevnaté dílo, k nám promlouvá. A je jen na nás, jestli jsme schopni jí naslouchat, a zachytit tak její řeč. Vstoupit s ní v dialog.

Zachytit nejen ty viditelné, ale i skryté symboly proměny. Zahlédnout je v celku, a ne ve zploštělé formě. Obraz, melodii, tvar, slovo... otevřít jejich rytmicitu a uchopit ji prostě v jednom poetickém obrazu - básni.

Je šťasten ten, kdo zahlédne...

J. W. Goethe

Samozřejmě, že závisí na tvé vnitřní účasti, na tvém naladění, kam tě až pustí , jak se ti otevře. Stejné je to i u každého uměleckého díla, dle toho jsi pak s ním i schopen navázat dialog. Tak je to u básně, plastiky, skladby, kresby, filmu... Když je to dílo dobré, tak je mnohovrstevnaté stejně jako příběhy a obraz krajiny, z které povstalo.

S takovým dílem se nemusíš setkat jen jednou, ale vábí tě a jsi schopen v něj vstoupit i mnohokrát. Vždy ti něco dává, vždy se ti nějak otevře.

Některé věci jsou na první pohled zřetelnější, některé méně a některé jen naznačují, ale všechny probouzejí tvůj niterný svět, pokud se ho tedy dotknou. Vědomá účast takového díla znamená prožít jej, integrovat jej v sebe.

Jde o u-mění, které v tobě něco mění. To iniciuje.

Jsou díla, která určitý obraz jen prvoplánově přehrávají pro poučení, pobavení diváků. Jiné ti dají i možnost vstoupit. A ty pocítíš ono zrcadlení, které jde do hloubi duše a je stálou variací příběhů samozřejmě závislých od času a místa vzniku. Ty pak vytvářejí jádro světa. Ty rezonují...

Snový svět obrazů a mýthů je většinou v neustálém rozporu s každodenní šedou realitou. Jen ve chvílích autentického prožitku, který přivádí až k hlubině bytí, dochází k proměně této hrubé bezvýznamné reality, k vpádu snu.

foto Martin Lavický, z natáčení filmu

Barevný odlesk zachytit, toť žíti.

J. W. Goethe

Nedávno jsem zhlédl filmový obraz „Už není toho dechu“. Zaujal mne. Neviděl jsem ho jednou, viděl jsem ho vícekrát. Proč?

Nebyl pro mne jen obrazem v prvoplánové formě, ale obrazem v nesrovnatelně větší míře. Stal se pro mne obrazem mnohovrstevnatým. Stejně jako krajina i příběh, jenž z ní vychází.

Je podobenstvím, nejen bytím prostého člověka na filmovém plátně, který je v den- ním kontaktu se zemí, přírodou, krajinou, svým místem (domovem). Otevírá se mi také jako obraz mého bytí, mých zapomenutých kořenů. Skrze něj bytí prosvítá a my pak pociťujeme jeho plnost. Takový obraz jen neukazuje, ale i k něčemu poukazuje, má svou působivost.

Dřiu se chodilo vodsud do Vysokýho nebo do Roketnice na náměstí za hodinu. Dnes už bych to nedokázal, už není toho dechu.

Zdeněk Jiřička

Filmový obraz „Už není toho dechu“ nám představuje pana Jiřičku, horala, člověka ze syrové země, zapomenutého koutu krkonošské krajiny Vojtěšic, spjatého se svou prací (dílem), vyrůstajícího přímo z ní.

Kořeny jeho rodu sahají až do Podkrkonoší do Čisté u Horek.

foto Martin Lavický, z natáčení filmu

Filmový obraz tak otevírá cestu k sebepoznání a sebehledání i našeho příběhu, který byl kdysi tak příznačný pro naše předky. Zde je patrné, že „to, co je za zrakem“ (hloubku skute-čnosti) lze otevřít skrze tíhu naší běžné reality, pokud je opravdová, autentická, na nic si nehraje, prostě se žije, prožívá do morku kostí.

Zdánlivé uvěznění prostého člověka v jeho samotě okolní přírodou mu dává možnost vstoupit s ní ve vnitřní dialog, a o to více jí porozumět. Tím se stává její cykličnost, kterou se řídí a kterou ctí, i jeho dílem, jelikož jím proniká. Je jeho součástí, aby přežil.

No já neměl dovolenou žádnou, a prázdniny!? Ježíši, největší práce venku. Sekat už se chodilo ráno ve čtyři, než bylo vedro. Vše se sekalo ručně. Na podzim pak přišlo na řadu: rozkulti vování, žito, brambory, nasekat dříví, převorat zahradu, sbírat jablka, švestky… V zimě, navzdory sněhu, jsem se musel starat o dobytek, mláti t obilí, vozit hnůj, dělat opravné práce, kovářství, protáhnout cesty…

Zdeněk Jiřička

Měnící se filmový obraz zdejší hornaté krajiny z hlediska její cykličnosti (střídání čtvera ročních dob) nám tak příběh vystupující z ní o to více otevírá.

Zde nejde o běžnou šedou spěchající časnost.

Zde jde o bytí, pobyt poukazující k věčnosti.

Prostorová kompozice tohoto filmového obrazu má svou skrytou dynamiku, barvitost, při které pocítíme vnitřní chvění. Bytí zde neplyne, je ve filmovém obrazu díky prostému člověku z hor, stále jsoucí.

Ano, jako by zdánlivě neubíhal čas, zůstává prosté syrové bytí, z něho pak vystupuje proud vědomí, emocí a asociací. Jde o svobodnou bytost povstávající skrze samu sebe.

Takový obraz se nevysvětluje, ten se pochopí jedině srdcem... Každý jeho oka-mžik, který nám filmový obraz přináší, ubíhá do minulosti a vyvstává jako vzpomínka příběhu. Proto si jej zaznamenává, proto se k němu vrací.

Deník si píšu každý den. Je tam, jaká byla teplota, počasí a práce. Když si něco nepamatuju, tak si to pak přečtu.

Zdeněk Jiřička

Jsou to nejen předci, kteří odešli, kteří se rozpustili v místě, krajině skrze své dílo, a stali se tak jeho součástí a jsou v něm aktuálně stále přítomní. Jsou to z hlediska časnosti jednoho lidského života i mizející oka-mžiky, které zanechaly stopu v jeho duši a také proměňujícím se obrazu krajiny.

Na sáňkách to bylo fajn. To se jezdívalo při úplňku. Ten sníh, jen to vrzalo pod no- hama, měsíc svítil. Nádherný to bejvalo.

Zdeněk Jiřička

Jeho zachycení se ještě více otevírá animací, která nám tak obraz oživuje a dostává se mu jisté plastičnosti. Je třeba připomenout, že skrze čáry zaklíná už každé malé dítě do papíru to, co k němu promlouvá. A právě díky jednoduchosti jejich forem ten jeho svět stále vyvstává, je přítomný... žije...

Reálný filmový obraz je tak prostoupen, oživen animačním rozpohybováním této kresby, vytažením jejích jednoduchých linií. A tím se o to více vciťuje v naši duši. Minimální děj filmového obrazu nám vnucuje trochu jiný čas, ve kterém „ne jen tak něco probíhá“, ale „ve kterém se teď doopravdy něco děje“.

Prostý horal nás fascinuje svým životem, svou pokorou, lidskostí, dílem, kde se snoubí jednoduchost se skromností a vírou. Jeho život plyne v jakési vnitřní horské klauzuře a je vlastně cestou k sobě, do hlubin věčností.

Zdá se nám, že dochází k zastavení času... (on je) a splývání této postavy s mí-stem, krajinou.

foto Martin Lavický, z natáčení filmu

On to je, kdo se odvážil v hloubi pobývání ve své mlčenlivé skromností navázat na cestu svých předků. On to je, kdo svůj domov neopustil, a ti, kteří odešli, s ním stále hovoří…

Věděl, že kdyby odešel, ztratil by pevnou půdu pod nohama. Díky tomu se rodí hloubka lidská.

Stát pevně na zemi může ten, kdo ze země vzešel, z ní je živen a na ní stojí – toto je to prapůvodní – totiž to – co často prochvívá mým tělem a mou náladou – jako bych kráčel přes pole s pluhem, přes osamělé polní cesty mezi zrajícím zrnem, jako bych kráčel větrem a mlhou, slunečními paprsky a sněhem, které udržovaly v oběhu a pulzování krev mé matky a jejích předků...

M. Heidegger

„Už není toho dechu“, krátkometrážní dokumentární film, který vás zavede do ži-vota horáka pana Zdeňka Jiřičky (nar. 1937), který stále žije „zapomenuté“ Krkonoše.

Snímek je etnograficko-uměleckým esejem o mizející generaci starých krkonošských hospodářů.

Námět: Libor Dušek, scénář: Libor Dušek a Vratislav Karas, režie a střih: Vratislav Karas, hudba: Radek Hanuš, kamera: Vratislav Karas, Michal Rak, animace Eliška Bednářová a Tereza Bernášková, produkce: OPEN ART , z.s. (Kateřina Krejčová, Martin Lavický) a tmrw.film.

Spolek OPEN ART, z.s., který má za sebou řadu aktivit v regionu (alternativní festival Muzika Paka aneb kultura okraje v kraji blouznivců, houslovou soutěž Josefa Muziky, tvůrčí dílny v Roškopově, fotografickou soutěž pro děti a mládež HOKUS FOKUS a vydavatelskou činnost v edici Pakárna), se jako produkční společnost podílel na realizaci tohoto jedinečného projektu.

Ocenění na mezinárodních filmových festivalech:

Španělsko: Madrid Film Awards 2024: official selection

Kanada: Montreal Independent Film Festival 2023: official selection

USA: Los Angeles CineFest 2023:official selection

Turecko: Antakya International Film Festival: official selection v kategorii Mezinárodní krátký dokumentární film

Streamovací platorma STTP+ (Short to the point) 2023: official selection

Rumunsko: Short Film Factory 2023: výherce kategorie „Social change“

Prague International Film Awards 2023: Nejlepší střih

Film je také zařazen do stálé expozice Muzea Krkonoš ve Vrchlabí. Projekce dokumentu jsou spojeny s přednáškou antropologa a etnologa Libora Duška o bud-ním hospodářství, výstavou černobílých fotografií Martina Lavického z natáčení filmu a besedou s jeho tvůrci.