Umění hrát si posiluje lidskou duši

Stavět se tedy ke skutečnosti jako ke hře, rozšířit prostor velkorysého herního chování, které dokáže zaplašit skrblictví, chtivost a zlobu, znamená pracovat na díle civilizace. R. Caillois

Hra provází v různé formě civilizaci od nepaměti. Charakterizuje vždy tak trochu danou epochu vývoje lidstva. Hra má svůj rytmus, dynamiku, svůj půvab. Hráč díky hře vstupuje do jiného času tedy i prostoru, je vyvázán ze své každodennosti. Hra má svůj řád, který hráče uvádí v její svět. Provází ho narůstání a uvolňování napětí, z kterého se rodí vášeň pro hru.

Mnohé hry se odehrávají v pospolitosti s ostatními, z toho plyne jejich socializační charakter. Ono kouzlo, onen půvab hry tkví často ve sféře jednotlivých obrazů, ke kterým jsem v rámci hry poután a díky kterým se rozhoduji. Jde o svobodnou volbu mého herního jednání. A díky jejímu hernímu plánu mohu porozumět i dynamismům utvářejícím společnost, ve které žiji. I takový může být přínos hry.

Každý hráč má svůj osobitý styl, do hry může svobodně vstoupit a svobodně z ní také vystoupit. Hra probouzí jeho vnímavost, bystrost, kreativitu. Půvab ze hry mizí, pokud hráč odejde z dosahu jejího herního pole. Hra je tak ukončena nebo je vykázán, pokud nedodržuje její pravidla.

Požitek z ní se v reálném světě rychle vytrácí. A pokud jej do reálného světa přenesu, může se pro mne stát jen fixní ideou (utkvělou obsedantní představou). Tam totiž už ten jinosvět díky jinému hernímu poli neplatí. Proto snad ta vášeň pro návrat do ní.

Desková hra

je hrou, kdy se herní plán odehrává na desce nebo stolu, kde hráči posouvají kameny nebo figurami. Herní kameny mají při hře vždy stejnou hodnotu, kdežto figury jsou hierarchicky rozčleněny, mají tedy různou sílu. A dle toho s nimi také hráč táhne. Deskové hry v rámci lidského rodu, to je velmi dlouhý příběh, jsou známé již ze starověkých kultur.

Hra jako kultovní slavnost

Kdysi zřejmě měla svůj mantický význam. Slavení slavnosti mělo svůj periodický charakter. Člověk se tak dostával do blízkosti bohů. Hra napovídala, jak dále jednat, jak se chovat, aby člověk obstál před bohy i v reálném světě. Hra byla součástí obřadních rituálů, hra napomáhala hráči, který do hry vstoupil, k porozumění sobě samému a i světu, který ho obklopoval. Kultovní hra byla odrazem celku, jeho jednotlivých obrazů, mýtických zkušeností našich předků.. Díky jednotlivým obrazům hry se člověku vyjevuje a je prožíváno veškerenstvo světa. Taková hra může mít až iniciační charakter.

Profanace hry

Postupně začíná hra nabývat světského významu, např. v rámci boje se rodí budoucí strategické hry, kdy jsou dle herního plánu (mapy) posouvány kameny, figury až ke zdárnému vítězství.

Hra se také stává dobrým terapeutickým prostředkem, vyvázáním z reality do jiného světa. Dává mi i možnost, jak nějakou významně nabitou emoční situaci padající na mne v reálném světě vyřešit.

Je v ní ale nesena i určitá zkušenost, poznání a má tedy i nezanedbatelný didaktický charakter. Pro většinu z nás je dnes ale pouze zábavou. A ubavit se k smrti nemá už s opravdovou hrou nic společného. I když určité její prvky přetrvávají. Ty nám zůstávají mnohdy bohužel skryty. Stávám se pouze prvoplánovým účastníkem této zábavy. Zůstává pak jen radost ze hry s logickým důvtipem tahů směřujících k výhře.

Samo vítězství, k němuž hráč dospěl, není zase tak podstatné, důležitý je způsob cesty, která jej k němu vedla. A přijmout ho bez opojení a ješitnosti dokáže jen opravdový hráč. To znamená s nadhledem a krajní zdrženlivostí. Vždyť mu byla dána možnost, způsob, jak k němu proniknout.

Bývalý prezident Britské antropologické společnosti se mne zeptal: „Dovedete pochopit, že tak vysoce inteligentní lidé jako Číňané nemají žádnou vědu?“ Odpověděl jsem: „Mají vědu, ale Vy jí nerozumíte. Není založena na principu kauzality. Princip kauzality není jediným principem: je pouze relativní.

C. G. Jung

Člověk díky hře nevstupuje jen v dialog s ostatními, ale také do intenzivní vnitřní komunikace ze sebou samým. Sám v rámci herního pole se do sebe vciťuje, prožívá svou novou skutečnost a dle toho také jedná. Vždy ale záleží, jaký list nebo kombinace mu padne nebo ho napadne, a od toho se odvíjí i jeho následná hra. Mnohdy v tom hraje roli synchronicita, jaký obraz v tu chvíli před něj vystoupí. Jde o jedno či více akauzálních setkání, které subjekt vnímá a ony k němu promlouvají. Čínská Kniha proměn (I-ting) o tom vypráví. V tom je také kouzlo hry.

Hra je pro lidskou společnost důležitá, pro hodnoty, které v sobě nese, pro duchovní a sociální vazby, které v lidské pospolitosti rozvíjí. Hry se v lidských dějinách vytvářejí a mizí. Dá se říci spíše jejich podoby. Struktura hry se většinou objevuje díky jinému kulturnímu vzorci znovu a znovu vždy v jiném kabátě. Často v nich je tak zachycen odraz společnosti. Jen některé hry zůstávají.

Hra v sobě může skrývat jasný apollinský moment svobodné svébytnosti, ale také temný dionýský moment panického zřeknutí sebe sama.

E. Fink

To záleží jen od tebe, jak to rozehraješ. Nejlepší je ale rovnováha obou principů.

Když se rozum a krása ve vášnivém opojení spojí, tehdy k tobě promlouvá theatrum mundi (divadlo světa).

Ve výstavních prostorách Suchardova domu v Nové Pace se setkáte s Příběhem deskových her a můžete do něj také aktivně vstoupit.