Slyšel jsem podivný zpěv ráno v lukách

Zdálo se mi to snad? Ohlédl jsem se. Ranní opar se převaloval po rozkvetlé horské stráni. Až nahoře na mezi seděly dvě dívky a vily věnce. Jejich zpěv se nesl údolím. Hlavu v oblacích, těla v letních květech slunce.

foto Ivo Chocholáč

Věnováno všem neznámým pěvcům...

Nedávno jsem otevřel knihu písní a říkadel, které sbíral po kraji Karel Jaromír Erben. Četl jsem si v ní. Jsou z různých míst naší země. Většinu z nich si při putování krajinou zapisoval sám, pomohli mu také jeho přátelé. Díky těm písním se pak objevila i jeho Kytice balad.

Píseň vždy ulevovala lidské duši a povznášela ji k výšinám. Její rytmus uváděl lidské tělo do pohybu. To pak šla práce nejen na polích a lukách jinak od ruky. A člověk tak posílil duši svou, když se třeba setkal s nepříjemnou ranou osudu. Prostě to vyzpíval. Dostal to ze sebe ven. V hlavě mu začala znít melodie a on k ní přidal slova. A ta je pak nesla po kraji. Tak se rodí lidová píseň.

foto Ivo Chocholáč

V zeleném háječku / milovali se dva; / padlo na ně dřevo, / zabilo je oba.

Dobře udělalo, / že oba zabilo; / nebudou naříkat, / jeden pro druhého.

(Nápěv z písně Nešťastní milí, z Hradecka, K.J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937)

Každá krajina, kraj měl svou typickou vůni těchto písní. To záleželo také od toho, co pěvce obklopovalo. Stejně jako se rodí příběh, ornament, zbarvení kroje i výzdoba truhel, skříní a dalšího lidového nábytku, tak se rodí i píseň. Rázovitost určité krajiny i lidí a jejich opakujících se setkání, která promlouvají k jejich duši, se tak otiskly pro další generace.

foto Ivo Chocholáč

Na tej naší návsi / vysokej strom: / aby do tej lásky / uhodil hrom!

Uhodil prudce, / rozrazil srdce: / aby nerušilo / lásky více.

Nápěv z písně Proklatá láska, z Budějovicka, K. J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937)

V písních jde o obrazy uložené našimi předky do slov, vázající se např. k cykličností života, již utváří příroda sama. A naši předci ty oka-mžiky uměli opravdu vyzpívat. Poetičnost obrazů jim pak ulehčovala jejich dílo po celý cyklus znovu se opakujícího žití , tedy od jara do zimy. Sbíráním těchto klenotů slova se nezaobíral jenom Erben, ale i mnozí další. Najdeme zde písně, které popisují běžné strasti a radosti života, ale také ty, které se váží k určitým zlomovým, můžeme říci přechodovým, událostem v lidském žití. Jako např. narození, svatba, smrt... Ty provázejí náš svět od nepaměti.

foto Ivo Chocholáč

Co tam děláš za tou horou? / Kolíbečku javorovou“. / Dělej, dělej; až uděláš, / pak si taky zakolíbáš.

(Nápěv z písně Javorová kolíbka, z Berounska, K.J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937)

A vždy způsobily v lidské komunitě pocit vstupu něčeho posvátného, co je mimo čas, co přichází odněkud shůry, a proto se tak děje. A má to pak odraz v jejich bytí. Takové chvíle byly hodny zastavení. Takové chvíle se musely také patřičně oslavit, sezvat rodinu, své příbuzné a známé na posezení. A vyzpívat ten okamžik. V ně-kterých byl cítit i odlesk pohanských ritů, při kterých se obětovalo, aby slovo bylo vyslyšeno, a projevilo se tak v žití .

Stojí tyčka vprostřed dvoře – / chvála tobě velký Bože, / Bože v nebesích! / Na tej tyčce chmelí roste;

(Nápěv z písně Chmel, z Chrudimska, K. J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937)

Šlo o rostlinu spojovanou v pohanských ritech s láskou a sexuální magií, stejně jako plody lískové a dubové. V této souvislosti připomeňme velmi starou píseň pocházející snad z počátku 15. století , která v příznačném trochejském rytmu vyzpívává:

Vele, vele, / stojí dubec prostřed dvora.

Slovo, když v jejich čas vstoupilo bezčasí, a promluvilo tak v jejich žití , nevyprávělo jen příběh opisující danou událost, ale skrze něj vstoupilo „ono setkání s ne-vyslovitelným“. Samozřejmě, že slova vyvolala představy vstupující v lidskou mysl a navozující pocit události , která se děje právě teď, a my ji tak plně prožíváme. vysloveném, v onom záblesku, v tom, co se nachází mezi slovy a co ani slovo nemůže uchopit.

foto Ivo Chocholáč

Hořela lípa, hořela, / pod ní panenka seděla; / jiskřičky na ní padaly, / mládenci pro ni plakali.

(Nápěv z písně Upálená, z Chrudimska, K.J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937)

V tom napětí mezi nimi, které nám slovo jako nosič posvátna přináší. V tichu a mlčení, které zní a o to více promlouvá. To nezachytíš rozumem ani představivosti . To prostě je. V tom se naše duše znovurodí. To je to podstatné. Ta prázdnota zní bez konce a prostupuje naše celé bytí. Z ní je nesena slovem a zase se do ní vrací... A my jsme tak unášeni v čirém jasu a stáváme se celosti samou. Aspoň na okamžik, pro potěchu duše své.

Proto také ty písně, které to v sobě mají, nevymizely, ale o to více zněly krajinou. Ty rozezněly duši a dostaly ji do stavu kontemplativního chvění, abychom tak pocítili přítomnost toho, co nás přesahuje. A člověk, i když šel, tak si zpíval, aby se mu šlo lehčeji a nohy nebolely a aby mu cesta pěkně ubíhala.

Má žena se na mě hněvá / nemluví: / bude-li to dlouho trvat, / oněmí.

(Nápěv z písně Ženský hněv, z Hradecka, K.J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla. 1937)

To se pak prostor i čas proměňují. Nějak to rychleji ubíhá a vzdálenosti se zmenšují, jaksi mizí. Snad jako by ten zpěv přenesl poutníka přes hory, černý les i údolí. Rytmicita písně pomůže rytmicitě jeho těla, jeho kroků. A když se obával samoty kdesi v krajině, tak si zpíval.

foto Ivo Chocholáč

Slyšel jsem ještě zpěv na horách a v jejich podhůří, když jsem jako student procházel českou a slovenskou krajinou. Bylo ho málo, ale ještě slyšet byl. Zpíval si můj děda, když jsem s ním vyrážel jako dítě do krajiny. Zprvu jsem se trochu styděl, ale pak jsem se přidal, a jak se nám šlo. A někdy, když nás uslyšeli v nějakém stavení, tak bylo mlíko a nějaká ta buchta. Snad jako odměna za to naše halekání.

Za ranního kuropění se údolím mezi horami nesla melodie díla. To ženci svou písní louku kosili..