Zrušit politické strany?

V lepším světě, který nás očekává, se korupce odstraní tím, že se zruší politické strany. „Naštvaná“ hnutí nabízejí jako alternativu buď přímou demokracii, kde o všem rozhoduje referendum, nebo staronový sen o decentralizovaných hnutích, iniciativách atd. Kdo nechce čekat až na zánik stran, volil už teď hlavně nezávislé kandidáty. Díky rozhněvancům  a odborům sice víme, že toto téma dokáže mobilizovat veřejnost, ale těžko lze souhlasit s tím, že by zrušení stran něco vylepšilo.

Co vlastně jsou politické strany? Silové organizace, které se derou o to, aby ve státě uchopily moc. Jakmile ji mají v rukou, ovládají v naší demokracii vše – obě komory parlamentu, vládu, diplomacii a v případě stranického prezidenta i jmenování soudců. Moc mají neomezenou, protože jim to dovoluje uspořádání našeho státu a nebrání jim v tom legislativa. Dle ústavy by měly svou moc omezovat vzájemným konkurenčním bojem, ale takováto teorie by ani v ideálním případě nevedla k politické spravedlnosti. Bez dostatečného legislativního rámce se zákon ani nedá dodržovat. Je zkrátka třeba vymezit těmto dravcům meze působnosti a podrobit je systému „pojistek a vyrovnávání“, aby nedisponovali absolutní mocí. To je, dle mého názoru, smysluplnější, než populistické řeči o zrušení strana a nastolení přímé demokracie.

On se tento problém vyskytuje i v legislativě USA, Francie, Velké Británie a řady jiných zemí. Začnete-li se o věc zajímat, zjistíte, že je to palčivá otázka ve starých i nových demokraciích. Legislativní rámec politických stran je všude nedostatečný, snad jen Německo má tuhle otázku lépe propracovanou. Navíc ve většině demokratických států vznikly patřičné zákony mnohem později než stranický systém. V mezinárodním srovnání tedy není naše legislativa o stranách špatná, ale je tomu tak mj. proto, že v jiných parlamentních demokraciích je mezerovitá nebo žádná. Chci upozornit na tři zásadní nedostatky a z nich odvodit tři doporučení:

1: Mělo by být obecně definováno, co politická strana je a čím se zabývá: Dnes je to v ČR vymezeno jen negativně, s respektem k neobjasněným „demokratickým principům“ a „demokratickým základům“, dále k mravnosti, veřejnému pořádku, právům a rovnoprávnosti občanů. Čím se zabývá politická strana?

V organizačním řádu, který strana odevzdává při registraci, musí být popsány „programové cíle“ (Zákon o polit. stranách, §6, odst. 2, písm. b). Ale nikde není stanovena žádná činnost, která definuje stranu a k níž by se programové cíle měly vyjádřit. Teoreticky může strana do příslušné pasáže statut napsat recept na tvarohový koláč, čímž sice neohrozí „demokratické základy státu“, ale neřekne ani, co chce změnit, zachovat, či vytvořit. V souvislosti s tím se jeví jako absurdní zákaz organizovat politické strany na vysokých školách (Zákon o VŠ 2000/§2, odst. 10). Vede jenom k tomu, že se tento prostor stává rejdištěm pro extrémisty a různá seskupení, která se s registrací vůbec netrápí.

V Ústavě ČR se nedozvíte, co politické strany jsou ani čím se zabývají. Dozvíte se jen, že „politický systém je založen na volné soutěži politických stran“, které „respektují základní demokratické principy“ (čl. 5). Doplňme, že v Listině už není řeč o stranách, ale o „soutěži demokratických sil“. (čl. 22). Také v Zákoně o politických stranách a hnutích je činnost vymezená negativně. Strany nesmějí (v §4) porušovat ústavu a mít za cíl odstranění demokratických základů státu. Nesmějí zamezovat ostatním stranám „a hnutím“ (!) v tom, aby se „ucházely o moc“, a nesmějí potlačovat rovnoprávnost občanů. Konečně nesmějí ohrožovat mravnost, veřejný pořádek, ani práva a povinnosti občanů. Po organizační stránce musí mít strana „demokratické stanovy“ a demokraticky „ustanovené orgány“. A co potom VV, nebo Svobodní?

Jen nepřímo lze odvodit, že česká politická strana se zabývá „ucházením se o moc“, aby pak moc „držela“ (Zákon §4). Držet moc znamená podílet se na „vytváření zákonodárných sborů a orgánů.“ Ale ony přece české strany drží i výkonnou moc a určují i složení některých kontrolních orgánů (např. Rada ČT). V podstatě to znamená, že stranám nejsou ani uloženy limity ohledně činnosti, která jim z definice nepřísluší. Zkuste to srovnat s obšírnou definicí německého Parteiengesetz (§1-§2) a dalšími německými úpravami ohledně trvání stran a jejich úkolech!  

Z toho vyplývají další dvě námitky: že pro české politické strany nejsou programové cíle skutečně závazné a že narušují ústavně zaručenou dělbu moci.

2. Politické strany by měly povinně mít skutečně závazný program:  Ačkoli je Zákonem (§6, odst. 2, písm. b) vyžadován popis programových cílů, kladu si otázku, zda je stávající strany opravdu odevzdaly. Formálně asi ano, ale v jaké podobě? Podívejme se například, jak vypadá úřední záznam o dokumentech k registraci KSČM z roku 1990. Není v nich ani slovo o předání „programových cílů“. Ve výpisech politických stran z rejstříku ministerstva vnitra k roku 2008 se závazné programové cíle stran také neobjevují na seznamu registračních dokumentů. Jsou tam stanovy a data poslední úpravy stanov, ale nedozvíte se, co přesně v nich je.

Ale takový závazný program by přeci měl být tím nejdůležitějším. Už při registraci by se přeci mělo ověřit, zda strana respektuje „demokratické základy státu“. A jak jinak to v okamžiku registrace zjistit, než popisem závazných programových cílů? Myslím, že u nás se registrace strany z programových důvodů zamítla asi jen ve dvou případech pravicových extrémistických stran, dále v případě "obnovené" KSČ (v r. 2002) a konečně ve svrchovaně zajímavém případu Liberální strany. Tyto případy dokazují, že stát se v této otázce řídí spíš silou posuzovaných stran, než právem. Zrušeny byly vždy jen malé a okrajové strany. Jak má potom Ústavní soud rozhodnout o tom, zda je rozpuštění politické strany ve shodě s ústavou (dle Ústavy čl. 87)? Neúspěšné pokusy o zrušení Dělnické strany a KSČM ukazují, že dokázat porušování „demokratickým principů“ či jiných výše zmíněných hodnot je prakticky nemožné.

Závazný popis programových cílů by měl být přístupný veřejnosti na webu a mělo by být stanoveno, že volební programy a další programová vyjádření strany vůči veřejnosti nesmějí být v rozporu s tímto závazným programem. My totiž máme k dispozici nejrůznější volební programy a programy schválené kongres a sjezdy, ale nikde se v nich neuvádí, v čem se shodují s registrovanými programovými cíli. Pokud strana ve veřejné propagaci zaujme stanovisko k nějakému novému tématu, které ve stanovách není, měla by doplnit i své registrované cíle. Jaký je jinak smysl programů, resp. politických stran?

Konečně by asi mělo být požadováno jakési tematické minimum, k němuž by se takový závazný program měl vyjádřit.

3: Strany ruší dělbu moci, která je ale zárukou spravedlivého státu: Ideál dělby pravomocí pochází z doby, kdy politické strany ještě neexistovaly. John Locke, Montesquieu i Justi žili v době, kdy sněmy zasedaly jen po omezenou dobu, neexistovali státem placení profesionální poslanci a ani stranické organizace v dnešním smyslu neexistovaly. Ani Jefferson a otcové americké ústavy se stranami nepočítali. V původní federální ústavě USA nenajdete o stranách ani jedinou zmínku. Tito myslitelé ale chtěli rozdělit pravomoci státu mezi moc zákonodárnou, výkonnou, soudní a federativní, které se měly navzájem držet v šachu. Rozdělení pravomocí mělo také zaručit, že se moc nebude kumulovat v jedněch rukou. Jenže s nástupem politických stran přišel tento systém „pojistek“ vniveč, protože vítězné strany berou vše. Snad jen s výjimkou soudnictví.

Tomu by se mělo čelit hlavně tím, že se omezí prostor, který podléhá obsazení na základě většinové volby obyvatelstva a tudíž i moci vítězné strany. Strany by se měly pokud možno omezit na zákonodárnou oblast. Horní komora parlamentu a soudnictví by neměly být pod přímou kontrolou politických stran. Propojení exekutivy s legislativou by se mělo oslabit aspoň tím, že místo vládního ministra by mělo být neslučitelné s místem poslance. Pro zachovánáí zastupitelského principu a dělby moci je důležité hlavně to, aby si zákonodárná moc zajistila svrchovanost nad exekutivou a dalšími odvětvími. To by šlo zajistit tím, že by z vítězné strany pocházel jen premiér a ministerské posty můžou být v rukou jím jmenovaných odborníků, které schválí parlament. Jsou různé varianty. Za současných poměrů je vlastně rozhodování i zákonodárná iniciativa v rukou výkonné moci. Co odhlasují koaliční strany ve vládě, je na základě koaliční smlouvy závazné i pro poslance v parlamentu. Hlasování parlamentu je tedy předem rozhodnuto na vládě. V případě vlády jedné strany to bude stejné. Zákonodárství by ale mělo být skutečně hlavně v rukou parlamentu, ne v rukou ministerstev.

Teď si asi řeknete, že lepší by bylo zrušit strany i parlamentní demokracii a mít místo nich „přímou demokracii“, nebo anarchistickou vládu hnutí a „nezávislých kandidátů“. Kdyby to šlo, tak by byl svět už plný takových utpoických států. Jenže tyto pokusy skončily vždycky pádem do autoritativních režimů, které zachovávaly jen formální rysy demokracie a někdy ani to ne. Stoupenci přímé demokracie se často ohánějí příkladem švýcarských kantonů, ale utopický režim, který navrhují, se podobá spíš světovému hnutí za Zelenou listinu, které založil libyjský diktátor Kaddáfí.  

4. Nová hnutí nabízejí spíše nová nebezpečí: Většina z nich není vůbec registrovaná jako politické hnutí, nikdy nepředložila k posouzení programové cíle a nedodržují žádná z omezení, kterým se musejí podrobit registrované politické strany. Některá existují jako občanská sdružení (třeba HzPD), jiná jsou jen internetovou stránkou, nebo klonem jiného existujícího sdružení. Už tento rys ukazuje, jak je to neprůhledná forma politického života. Vyvíjejí politickou činnost? Ano. Nepodílejí se sice na „činnosti zákonodárných sborů“, ale snaží se jim poroučet. Někteří žádají jejich zrušení a nahrazení „přímou demokracií“ a HzPD má dokonce na webu návrh nové ústavy. Kromě toho nátlakem a násilnými akcemi poskytují organizovanou podporu jiným stranám či jednotlivcům, kteří se „na činnosti zákonodárných sborů“ podílejí, nebo chtějí podílet.

K otázce nedostatečné kontroly připomínám, že podnětem k zrušení Dělnické strany byly mj. názory, které propagovala na webu. Tato neregistrovaná hnutí a registrovaná sdružení podněcují často různé druhy nenávisti. nebo vznášejí požadavky, které "ohrožují demokratické základy státu" a nic se jim neděje. Organizováním masových demonstrací, blokád a „okupací“ navíc obcházejí základní podmínku ústavně zaručené volné politické soutěže a tou je, že strany „odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“. (Ústava čl. 5) A s petičním právem, na které se „okupanti“ odvolávali v minulosti, to nemá opravdu co dělat.

5. Ve všech nešvarech, které se vyčítají politickým stranám, jsou na tom „volná hnutí“ i „přímá demokracie“ ještě hůř. Co se vyčítá politickým stranám? Korupce, netransparentní rozhodování, podřízenost neznámým osobám a organizacím v pozadí a v důsledku toho demotivace občanů.  Jenže v tom všem jsou přeci nová hnutí mnohem horší. O tom, kdo v nich rozhoduje, se nemáte šanci dozvědět. Totéž platí o nezávislých kandidátech. Víte, kdo za nimi stojí? Nic je nenutí odhalit všechny svoje politické závazky. V případě „přímé demokracie“ ukazuje zkušenost, že účast na referendech/plebiscitech byla v demokratických státech nedostatečná, takže nakonec se rozhodnutí muselo přijmout jiným méně „demokratickým“ způsobem. V totalitních státech se plebiscitů/referend účastní dostatek lidí, ale ti jen potvrzují rozhodnutí, které přijal někdo jiný.

A financování? Všechna tato hnutí žádají po lidech peníze. Některým je máte posílat na soukromé účty, vše je prý na kopírky, letáky atp. Hmm... Zákon o politických stranách věnuje právě transparentnímu financování nejvíc prostoru. Strany musejí předkládat účetnictví veřejné kontrole a mají řadu omezení. A nová „hnutí“? Na co opravdu používají peníze, nemůžete kontrolovat vy ani žádný nezávislý orgán. Nehledě na to, že skutečným zdrojem financování těchto stínových hnutí a sdružení může být něco úplně jiného, než veřejná sbírka. Když se Holešovská výzva rozpadla, měla už vybráno (dle veřejných zdrojů) pár desítek tisíc korun, pohádali se o ně a kdo si co vzal, nevíme. Připadá vám to jako transparentní financování?

V otázce prevence proti korupci by byla vláda decentralizovaných hnutí (stejně jako „přímá demokracie“) mnohem horší, než vláda stran, které jsou podrobeny zákonu. Byl by to režim neprůhledné moci. Hlavně by takový politický systém zcela určitě spěl k „populistické autokracii“.

Zákon = zákon o politických stranách a politických hnutích

Zde seznam registrovaných stran + dokumenty (k roku 2008): http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rady/strany/index.html

Registrované politické strany a hnutí (vyhledávání, 2012): http://aplikace.mvcr.cz/seznam-politickych-stran/

Politické strany a hnutí v ČR (wikipedie): http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_politick%C3%BDch_stran_v_%C4%8Cesku

BRD Parteiengesetz: http://www.bundestag.de/bundestag/aufgaben/rechtsgrundlagen/pg_pdf.pdf 

Velká Británie: Political Parties (..) Act 2000 http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2000/41/part/II/crossheading/the-registers-of-political-parties

USA: How to start a political party in USA?  http://wiki.answers.com/Q/How_do_you_start_a_new_political_party_in_the_United_States

Keneth Janda, Adopting Party Law http://www.accessdemocracy.org/files/1948_polpart_janda_110105.pdf

Francie: http://demsf.free.fr/C1875620432/E20070908103434/Media/Methodes_statuts_partis.pdf

Napsalo se k tomu něco o ČR?

FIALA, Petr. - STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno : Barrister & Principal, 1998. s. 14 ISBN 8085947315

MALINOVSKÝ Jakub. Vznik a zánik politických stran, Diplomka PF MU Brno 2011 http://is.muni.cz/th/134770/pravf_m/

Jak jednoduché!Zdrojem "všemožných problémů" je zastupitelská demokracie...