Pozitiva islamizace, aneb perličky z revize RVP dějepisu

Nemá-li krajní levice dost stoupenců na to, aby vyhrávala volby, musí jim je státní školství vychovat.

To je asi hlavní cíl velké revize, která v dubnu a květnu prošla tzv. veřejnou konzultací. Největší bizarnosti jsou ve vzdělávacím oboru dějepis, takže jsem se výjimečně navrátil z blogerského důchodu a napsal komentář, který vyšel v pondělí v deníku Forum24 pod názvem „Výchova k demokratickému občanství, nebo návrat k Leninovi? Jak se budou české děti učit dějepis“. Můžete si ho přečíst zde.

Vycházel jsem přitom z textové verze RVP pro veřejnou konzultaci z 28.3.2024, jež obsahuje pouze závazné části RVP (rámcových vzdělávacích programů), konkrétní bizáry, které uvádím na konci, jsou však ještě rozvedeny online v nezávazných dodatcích (čili tzv. „popis a zdůvodnění“ a „metodická podpora“). Ty jsem si pročetl taky, abych si ověřil, zda v nich není něco, co by k bizarnostem poskytovalo věrohodné vysvětlení, nebo nějak zásadně měnilo význam. U „pozitiv islamizace“ i u „genderu“ jsem se ale dověděl spíše ještě větší bizáry. Jinak jsem si kontroloval, jestli tam není někde přeci jen varování před nebezpečími anarchie, ale vážně to není ani v těchto dodatkových materiálech.

Řekněme si také, že deklarované návaznosti na jiné vzdělávací oblasti jsou spíš fikce, dějepis je pojat takovým způsobem, že je v rozporu se vším možným. Třeba tato věta je v rozporu s klíčovou kompetencí komunikační i s vzdělávacím oborem Český jazyk: „To ale neznamená, že se není potřeba hodnotově vymezovat vůči názorům, které popírají ústavně ukotvené hodnoty nebo které mohou směřovat např. k trestné činnosti.“ Teď mi schválně řekněte, jestli mluvčí ve větě říká, že se učitel musí hodnotově vymezovat, nebo že není potřeba se hodnotově vymezovat. V té větě je totiž aplikován zápor podle angličtiny, kde víc záporů tvoří pozitivum, zatímco v češtině tvoříme zápor tak, že dáváme do záporu vše (např. „Nikdy neposlouchej za dveřmi!“)

Učitel může být zmatený i z toho, že v úvodní charakteristice je řeč o znalosti „fakt“ a odlišování „fakt“ od „názorů“, ve výčtu témat oboru dějepis, se pak ale dozví, že úkolem prvního tematického okruhu dějepisu je poznat „koncepty“ a druhý okruh je zaměřený na tvorbu „příběhů“. Třetí okruh není. Žák při tom má vycházet z práce s „prameny“, avšak badatelská metoda, jak je vylíčená v učebnici Fraus a metodické příručce, kterou tento tým vytvořil, navádí jen k práci se subjektivně zabarvenými vzpomínkami a rozhovory. Těžko pak žák rozliší fakta od názorů!

Když sekularizace, tak rozhodně islámská!

Podívejme se teď podrobněji na dvě výše zmíněná témata islámu a genderu. (U 19 očíslovaných témat má zřejmě jít o „očekávané výstupy“, ale jelikož to nikde není řečeno, zůstanu u neutrálního výrazu „téma“)

Téma č. 005, kde se má žák seznámit s dějinami tří monoteismů je v závazné části formulováno větou, kterou jsem označil za nelogickou: „(žák) doloží klady a zápory setkávání tří kulturních okruhů monoteismu, procesů christianizace, islamizace a sekularizace na příkladech z dějin a z pohledu různých skupin a osob.“ Kromě toho, že je zde žák vyzýván k tomu, aby hledal, co může být pozitivního na „islamizaci“, nikoli na islámu, jde totiž o ten počet monoteistických náboženství. Ve větě je řeč o třech, těm jsou pak dále přisouzeny procesy – christianizace a islamizace - , ale naskýtá se otázka, k čemu patří „sekularizace“. Má to být třetí náboženství? Nebo chápou sekularizaci jako proces odehrávající v křesťanství i islámu?

Protože pokud by to mysleli takto, pak by šlo o hrubé zkreslení rozdílu mezi civilizací křesťanské Evropy a světem islámu. Mají-li být žáci vedeni k volbě nad tím, co zavrhnout a co přijmout, pak by měli dostat férové informace. Jen v Evropě došlo k oddělování církví od státu a v době osvícenství k formulování sekulární morálky a práva. Ve světě islámu žádné církve nevznikly, ani autority nebyly odděleny, jelikož osmanský sultán byl od dobytí Egypta zároveň chalífou. Pokud revidované RVP tento rozdíl stírá, pak zásadně dezinformuje.

„Popis a charakteristika“ jde však k ještě větší absurditě, neboť sugeruje, že sekularizace se odehrávala jen v islámských zemích. Ve dvou bodech se zde říká, že žák:

- vysvětlí pojem sekularizace, popíše její kladné i záporné stránky, zejména na příkladech ze soudobých dějin

- propojí islamizaci a vznik politického islamismu s procesem sekularizace islámských zemí podle západního vzoru

Tedy „sekularizace“ je nejprve zmíněna obecně a pak spojená geograficky s islámskými zeměmi (byť dle „západního vzoru“). A které současné islámské země jsou sekularizované? Snad Írán, nebo Egypt? Nebylo by lepší naučit žáky poznat právě onen zásadní rozdíl, aby věděli, že ne vše, co v Evropě považujeme za samozřejmé, se vyskytuje ve všech civilizacích? Sekularizované země jsou v islámském světě výjimky, třeba Tunis, ale ani tam nelze vykouzlit sekularizovanou islámskou morálku a právo.

K tomu znovu dodávám, že tíž autoři ve své příručce badatelské metody zavrhli evropskou civilizaci celou, neboť: „Holocaust a nacistické vraždění nejsou primárně abnormalitou evropské civilizace, ale její dovedení do důsledků.“ (Příručka pro učitele badatelského dějepisu, 2022, s. 57).

A co se týče těch „kladů islamizace“, tak je samozřejmě rozdíl , bavíme-li se o postoji k islámu, tedy k lidem, kteří už muslimy jsou, nebo k islamizaci, tedy k rozšiřování islámu do okruhů, které mají jiné náboženství. Zatímco první případ lze označit jako toleranci, v druhém případě by bylo zneužíváním jazyka, kdybychom pasivní neodporování označovali za toleranci. A dnes je aktuálním problémem šíření islámu do sekularizovaní Evropy, což je proces touto rozleptávající terminologií zcela zakrytý. Je právě projevem špatně pochopené sekularizace, když věříme, že je hříšné být aktivní, něco chtít, aktivně odporovat islamizaci, jelikož naše pokřivená sekularizovaná morálka, odtržená od historického vývoje osvícenství, vychází z toho, že ctnost spočívá v pasivitě.

Tolerance k „judaismu“ nám zde dopadla poněkud nešťastně. Z závazné části zmizel úplně, protože po přejmenování náboženství na procesy, bychom museli mluvit o judaizaci, což je nesmysl. V nezávazné metodické podpoře judaismus je, ale ve vnucené perspektivě předstírající rovnocennost tří monoteistických náboženství působí zvláštně. Židé byli bezbranná menšina žijící všude v porobě. My máme předstírat, že muslimové, kteří vládli velkým říším, jež dobývaly Evropu, byli vůči křesťanům v podobném postavení jako Židé? Mezi bitvou u Moháče a antižidovským pogromem byl ovšem velký rozdíl. Otázka tolerance Arabů vůči Židům zde není vůbec tematizována. Připomínám, že v učebnici Fraus, ani v příručce badatelské metody nejsou začleněny arabsko-izraelské války. Místo toho je tam kapitola o radostném vítězství demokracie v arabských zemích za „arabského jara“.

Genderový řád v dějinách

Druhý bizár je téma č. 012 o genderu. Tvrdil jsem, že je v závazné části formulován bezhodnotově, takže vlastně k toleranci k LGBT+ vůbec nevybízí. Text „online popisu“ je pak skutečnou výzvou k čtenářské gramotnosti, protože sice označuje viníka, ale neříká nic o tom, že by tolerance byla dobrá. Říká se tu: „Očekávaný výsledek učení by měl žáka směrovat k poznání, že tzv. sociální, resp. genderový řád je utvářen a vynucován autoritami a ti, kteří se mu vymykají, mohou být objektem pronásledování a diskriminace.“ Nejvíc šokující část tohoto výroku je sdělení, že biologický rozdíl mezi pohlavími je výsledkem mocenského působení autorit. Tady se projevuje, že tvůrci RVP nemají znalost aktuálního stavu debaty, ani dnešního významu „genderu“, protože dnes se v USA už nerozlišuje biologické pohlaví (sex) od sociálních rolí (genderu). Předstírá se, že obojí je volně volitelné. Doba, kdy Joanne Scott tvrdila, že gender je užitečná kategorie, je pryč. Představu, že víra v biologickou odlišnost byla uměle vytvořena za kapitalismu, šířila třeba Alice Domurat Dreger v knize Hermaphrodites and the Medical Invention of Sex z roku 1998.

Tvůrci RVP na jednu stranu zůstávají u zastaralého pojetí genderu jako sociální role, zároveň ale zastávají moderní představu o mocensky udržovaném genderovém řádu, v němž sociální i pohlavní útlak splývají v jedno.

Ale zpět k otázce: vybízí uvedená pasáž k toleranci? Uvedená pasáž vybízí k odmítnutí domnělých autorit, jež údajně udržují genderový řád. Tolerance k osvobozeným gendristům kategorie LGBTQ+ pak zřejmě vznikne sama, stejně jako u žáků-květináčů sama vyklíčí historická gramotnost.

Z hlediska logiky skřípe pak tvrzení, že máme zavrhnout představu o „tradicionalisticky pojatém trvání neměnných rolí“, jež prý tento řád udržuje, vzápětí však víra v nadčasové pronásledování LGBTQ+ vyžaduje, abychom uvěřili, že normy, které LGBTQ+ odlišovaly od „normálních“ lidí, byly trvalé. „V každé společnosti v dějinách lze nalézt charakteristická pravidla chování, která jsou od osoby očekávána na základě jejího sociálního statusu…“ I závazná část říká, že vždy existovali lidé, kteří „se odlišovali od dobových společenských norem.“ (V obou případech je řeč o sociálnu, i když myslí gender…)

Jako historik, který se zabýval Casanovou, mohu tvůrcům RVP potvrdit, že normy ve vztahu ke queer lidem nebyly vždy stejné. A jelikož jsem se zabýval i esoterikou a mystikou 18. století, mohu zároveň poukázat na tradici hledání návratu ke stavu nevinnosti v dějinách, ke stavu, kdy Bůh stvořil muženu (nikoliv muže a ženu), což vedlo k tomu, že předstírání nerozlišeného pohlaví bylo bráno za znak příslušnosti k takovým nadlidem, jež neposkvrnil dědičný hřích. Tato tradice, myslím si, vysvětluje i motivaci k pseudonáboženskému kultu údajné LGBTQ+ komunity naší doby.