Všechny děje v nás i kolem nás, vše, co se děje, je jen kombinací napětí a uvolnění. Stejně jako náš organismus stále a stále pracuje na udržení vnitřní rovnováhy (homeostáze), tak i veškeré stavy vnější, včetně vztahových, stále
směřují k rovnováze.
Neznamená to, že se nám onen rovnovážný stav musí líbit. Když budete stále pojídat sladkosti, chleby, salámy a jiné zakyselující potraviny a zároveň jste si v dusné atmosféře vašeho dětství vypěstovali návyk být v napětí a nedýchat (což prohloubí zakyselení), začne organismus brát vápník k vyrovnání pH z nehtů a vlasů. Pokud jste neprůbojný člověk, který se cítí v „drsném“ světě poněkud ztracen a najdete si drsného partnera, aby místo vás vyzval svět na souboj, můžete se ve dvojici stát rovnovážnějšími směrem navenek ke světu, ale dobře vám s tím člověkem možná nebude.
Jakýkoliv stav, který trvá, je stavem rovnováhy, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete v něm i trpět, přesto jste v tomto bodě dobrovolně, sami jste si stoupli na značku. Proč jsou tyto stavy „rovnováhy“ často tak nepříjemné a zdánlivě pro nás nepříznivé?
Kořeny sahají opět do našeho dětství. Ve stavu dětské bezmoci jsme si byli nuceni vytvářet křehkou rovnováhu kolem příjmu (péče, pozornosti, zanedbávání, přehlížení, dobra či zla) od našich rodičů. Naše pole působnosti a možnosti reakce na působení rodičů byly tak omezené! V podstatě jsme se často snažili jen zabránit (později už i předcházet) menšímu ze dvou zel. A tady vznikl náš návyk na stav bezmoci. Dost často totiž naše pokusy o prosazení se vlastní silou končily v útlém dětství potrestáním, zatímco předváděná bezmoc a submisivita byla pohlazena a pochválena.
Začali jsme tedy zadržovat své přirozené impulzy a formovat je „vteřinu“ po kontrole terénu, tj. emočního stavu a přání našich rodičů. To vede k obrovskému vnitřnímu napětí.
Nejhorší je pak samozřejmě pro takové dítě jakákoliv nová situace, změna statu quo, kdy reakci rodičů (v dospělosti partnera, okolí) ještě není možno bezpečně předvídat. Proto je bezpečnější, a vzniká strategie, setrvávání ve známé, tudíž bezpečné zóně.
Co s tím vším? Setrvávání v rovnovážné situaci, kde „rovnováha“ stojí na vaší nezralosti (například závislost na partnerovi), vyvolává obrovské vnitřní napětí a často i napětí vztahové. A napětí nelze stupňovat do nekonečna. Dostaví se další závislosti, k uvolnění napětí, například na jídle či alkoholu, potíže se spánkem, zdravotní problémy, vystupňovaný neklid, potíže se soustředěním, nad míru zatížený partner může odejít...
Náš návyk na bezmoc, na pocit vlastní slabosti, nedostatečnosti, na přesvědčení, že sám nepřežiju anebo jen uboze, nám brání udělat kroky, které si daná situace žádá. Vykročit z kruhu známého a vydat se dál.
Přesto je to možné. S pomocí terapeuta, knih, účastí na ozdravných kurzech je možné vystoupit z dětské optiky rodiče (partnera, šéfa...) coby jediného zdroje bezpečí, výživy, pozornosti. Druhým krokem je postupné vybudování pocitu víry ve vlastní sílu a pocitu, že svět je bezpečné místo pro život.
A třetí krok už může směřovat kamkoliv je vám libo. Tak aby nově vytvořená rovnováha už nebyla založena na strachu a bezmoci, ale na pocitu vnitřní svobody a síly. Uvolnit se v proudu života, svých potřeb a impulzů.
Iveta Havlová
