Dobrý strom se pozná po ovoci

 Kolikrát a kde všude jsem to již slyšel, zaslechl nebo četl: nesnáším komunisty jsou jak fašisti, nesnáším socany jsou jak komunisti, nesnáším keynesiány jsou jak marxisti, ale také - nesnáším odéésáky modré ptáky, nesnáším černoprdelníky, nenávidím modré straky. Někdo to má jinak, možná i někdo víc miluje než nenávidí a má to třeba takhle: miluju topku a ódésku, zbožňuju spícího Karla, zbožňuju Andreje Babiše či Václava Klause…

„Do sauny vešla neznámá mladá žena a už od prahu začala všechny organizovat; nutila je, aby si sedly víc jedna k druhé, pak se sklonila k džberu a lila vodu na kamna, která začala syčet. Nahoru stoupala horká pára, takže žena sedící vedle Agnes se zašklebila bolestí a přikryla si rukama tvář. Neznámá si toho všimla, prohlásila „mám ráda horkou páru; to aspoň cítím, že jsem v sauně“, vtlačila se mezi dvě nahá těla a začala hned mluvit o včerejším pořadu v televizi, kam byl pozván k diskusi slavný biolog, který právě vydal paměti. „Byl vynikající,“řekla. ….. Jiná žena se souhlasně připojila: „Ó ano! A jak skromný!“ Neznámá řekla: „Skromný? To jste si neuvědomila, že ten člověk je nesmírně pyšný? Ale ta pýcha se mi líbí! Já zbožňuju pyšné lidi!“ A obrátila se na Agnes: „Vám snad připadal skromný?" Agnes řekla, že ten pořad neviděla, a neznámá, jakoby v tom viděla zastřený nesouhlas, opakovala velmi hlasitě, dívajíc se Agnes do očí. „Nesnáším skromnost! Skromnost je pokrytectví!“….. Agnes pokrčila rameny a neznámá řekla:„Já musím v sauně cítit skutečné horko. Musím se pořádně potit. Ale pak musím jít pod studenou sprchu. Studená sprcha, to zbožňuju! Nechápu lidi, kteří mohou jít po sauně pod teplou sprchu! Ostatně i doma si dávám ráno jenom studenou sprchu. Teplá sprcha je mi odporná.“….. Brzy se začala v sauně dusit, takže když zopakovala ještě naposledy, že nenávidí skromnost, zvedla se a odešla.“

 Kolikrát a kde všude jsem to již slyšel, zaslechl nebo četl: nesnáším komunisty jsou jak fašisti, nesnáším socany jsou jak komunisti, nesnáším keynesiány jsou jak marxisti, ale také - nesnáším odéésáky modré ptáky, nesnáším černoprdelníky, nenávidím modré straky. Někdo to má jinak, možná i někdo víc miluje než nenávidí a má to třeba takhle: miluju topku a ódésku, zbožňuju spícího Karla, zbožňuju Václava Klause…

 Vzpomněla si na neznámou ženu, která před chvílí všem oznámila, že nenávidí teplou sprchu. Přišla, aby mohla dát všem přítomným ženám na vědomí, že 1) má ráda horko v sauně, 2) zbožňuje pýchu, 3) nesnáší skromnost, 4) miluje studenou sprchu, 5) nenávidí teplou sprchu. Těmi pěti čarami nakreslila svůj autoportrét, těmi pěti body definovala své já a všem ho nabídla. A nenabídla ho skromně (řekla přece, že skromnost nesnáší!), ale bojovně. Používala vášnivých sloves, zbožňuju, nesnáším, je mi odporné, jako by chtěla říci, že za každou z pěti čar svého portrétu, za každý z pěti bodů své definice je s to se dát do boje.“

 Jako ta mladá žena ze sauny potřebujeme (až na výjimky) nakreslit svůj portrét a chceme dát všem najevo, že je v něm obsaženo cosi jedinečného, za co stojí se bít. Také politikové kreslí své portréty, rychlými tahy a stručně. Neustále nám sdělují, řečeno s Kunderou, svoje výrobní číslo, a nedělají to skromně. Oni také musí být první vražení ve dveřích a hlavně budovat svůj image s cílem ukázat nám svou „pravou tvář“. Tvář a image je důležitější než obsah.

 „Ale proč ta vášeň, ptala se Agnes a napadlo ji: Když jsme byli vyplivnuti na svět takoví, jací jsme, musili jsme se s tím vrhem kostek, s tou náhodou organizovanou božím komputerem nejdřív ztotožnit: ztratit údiv nad tím, že právě toto (to, co vidíme naproti v zrcadle) je naše já. Bez té víry, že naše tvář vyjadřuje naše já, bez té základní iluze, prailuze nemohli bychom žít anebo přinejmenším brát život vážně. A nestačilo, abychom se sami se sebou jen ztotožnili, bylo třeba, abychom se ztotožnili vášnivě, na život a na smrt. Protože jen takto můžeme sami sebe považovat nikoli za jednu z variant prototypu člověk, ale za bytost, která má svou vlastní nezměnitelnou podstatu.“

 Řečeno s Kunderou, výrobní číslo každého exempláře je tvář, ale nezračí se v ní ani povaha, ani duše, ani to, čemu říkáme „já“. A v zápalu boje o přízeň a život na slunci ani tvář nezůstane stranou našich vášní – nenávidíme tvář s bradavicí (viz Jiří Paroubek a volby do Sněmovny v roce 2010) a zbožňujeme tvář přívětivou, v níž se jeví tolik dobroty a lásky (viz Karel Schwarzenberg a poslední volby presidentské). Dokonce se tím tedy dají změnit i politické poměry. Protože tvář je důležitější než obsah. Je nová doba, a tak žňové zpravodajství o úspěších našich kolchozníků vystřídaly víajpí-zprávy, že prý si paní Krampolová nechala udělat plastickou operaci a byla u moře a naskákaly jí na tváři pihy

 Sečteno a podtrženo, dalo by se celkem s úspěchem konstatovat, že společnost se pomátla. Je opravdu důležitější, co člověk dělá a způsob, jakým to dělá, než jen jak vypadá, co pěkného říká a jakou si buduje image. To platí i pro politiky. Nakonec, prastará moudrost, a myslím, že stále platná, praví, že dobrý strom se pozná po ovoci. Jiná stará moudrost praví, že člověka nejlíp poznáš, jak se chová ke slabým a bezmocným a ne podle postojů k mocným a bohatým. A to také platí i pro politiky. A na tom žádná image nic nezmění.

 Národ je moudrý, když pochopil, že jen hezký ksicht na zvolení primátorem hlavního města nemůže stačit. Ani přívětivá tvář, v níž se jeví tolik dobroty a lásky, nezabere, když se pod ní skrývá štvaní k válce a vraždění.