Temná strana demonstračního efektu - důchody

Zrovna minulý týden jsem viděl jeden klasický případ. Dítě sotva tříleté, u pokladny zpozoruje poblíž stojící dítě, dejme tomu pětileté, cumlající cukrkandl na špejli. Dítě tříleté proto chvíli startuje: nadechuje se, ba přímo nafukuje, otevírá pusu jako žába a pak spustí. A chce to taky. A musí to mít taky. A jestli to nebude mít, tak bude zle! Rodič chvíli odolává, tedy do chvíle, kdy začne dítko vymetat svým tělem podlahu obchodu.

Co je to demonstrační efekt? Nejde o můj výmysl, ale o teorii veřejného sektoru v ekonomii. Tak například: V Německu mají lepší sociální systém než my. Nebo: V Rakousku/Německu/Francii/Švédsku mají delší/vyšší/nižší/lepší (nehodící se škrtněte) *doplňte_co_se_vám_u_nás_doma_nelíbí*. A MY to NEmáme. Pojďme se ale podívat na temnou stranu demonstračního efektu a uvědomíme si, že na tom vlastně nejsme tak špatně, jak se nám často *doplňte_vybranou_organizaci* snaží nabulíkovat.

Máme malé důchody a důchodci jsou na tom prachbídně. Kupříkladu moje babička bydlí sama v 3+1 v Praze a dokázala ho i ze svých úspor a důchodu privatizovat a to si dovolím tvrdit, že žila svůj naprosto průměrný poválečný produktivní život v československém socialismu jako učitelka ve školce. Samozřejmě zde existují i důchodci, kterým se nevede tak dobře. V diskuzních pořadech se ale objeví pouze stínový_ministr/opoziční_politik/levicový_hejtman/odborář, který se opírá o takový konkrétní případ chudého důchodce. A dál nám demonstruje, že v jiném státě se důchodcům daří lépe. Jsme na tom ale skutečně tak špatně?
Upřímně, a se vší úctou k mým prarodičům, myslím si, že žili naprosto průměrný život (po ekonomické stránce) a daří se jim opravdu dobře. Což svědčí o tom, že systém jako takový funguje dobře.

Pozorování:
1. Máme dobré důchody.
2. Existují extrémní případy - velmi bohatí a velmi chudí, a těch je minimum.

Když se tedy srovnáváme s vyspělými zeměmi a naříkáme jak se tam mají lidé lépe, srovnejme se pro zajímavost s někým jiným. V komunistické Číně zavedli důchodový a sociální systém teprve nedávno (je to pár let) a "důchodci o které se stará stát" je něco, co prostě neexistuje. Jste-li na vesnici, postará se o vás rodina. Ostatně, nikdo jiný to neudělá. Proč o tom nikdo nemluví? S Čínou se nikdy nesrovnáváme. Pro odborářské šéfy to není moc in. Říkat, že máme mnohem vyšší důchody, nebo že dokonce můžeme být v důchodu.
To ovšem neřeší minumum těch extrémních případů opravdu chudých důchodců. Nemají žádné úspory, které by mohli čerpat, nízký důchod a pár nemocí na krku. Jde o to, jestli bychom se o takové lidi měli nějakým způsobem postarat. Věříme, že v Německu by se o ně postarali, a víme, že v Číně by měli smůlu.

Je tomu již nějaký pátek, kdy jsem si uvědomil, že já vlastně žádný důchod mít nebudu a proto bych ho ani neměl očekávat. A to platím (ne budu platit, ale platím) současným důchodcům ten jejich, na který mají nárok. Není ale tak sexy když řeknu, že je to nespravedlivé pro mě, protože já už nic mít nebudu. Budu mít objektivně takový důchod na který si dokážu našetřit sám. Co mě tedy motivuje k tomu pomoci takovým extrémním případům, kteří si nemohli našetřit/nenašetřili na ten svůj důchod?

Jsem asi nelida, pokud si pokládám takové otázky. Nejde ale o to naznačit, že nechci takovým lidem pomoci, jde jen o to říct, že každý si za svůj osud může sám. A že život není spravedlivý. Není, nebyl, a i když se postavíme na hlavu, tak nebude.