Vesnická etiketa

Jako člověka z města mě chování vesničanů zaráží. Nejde o kradení májek, kydání hnoje nebo dávání slepicím. Vesničané jsou tak trochu jiní. Dělají věci, které by člověk z města neudělal.Vesničané mají třeba jiný přístup k osobní zóně. Ignorují ji. Při nástupu do vesnických autobusů se cítím jako v zástupu semknutých tučňáků, kteří se prodírají krutým větrem směrem k Jižnímu pólu. Houf se pomalu posouvá směrem ke dveřím, lidé do sebe naráží jako klasy na poli ve větru a nikomu z vesničanů to zřejmě nevadí. Kromě mě.

Zrovna naposled: Vesnický autobus, který se objeví na zastávce ve špičce jednou za hodinu, už pomalu přijíždí. Zastávka stojí na Černém Mostě. Hlouček lidí, kteří tu již delší dobu stojí a čekají, se ještě víc nahrne k místu, kde se za chvíli objeví dveře se znuděným řidičem.

Tam, kde jsem před chvílí stál a měl jsem kolem sebe dost místa na to, abych mohl mít na zádech batoh a ruce otevřenou knihu teď stojí alespoň tři lidé a klátivou chůzí narážejí do všech kolem, přesně jako ti tučňáci.
Cítím, jak se mi někdo namáčkl na batoh na zádech, zprava i zleva se ke mě někdo nahrne a zezadu na lýtku cítím něčí tašku. A pak začne boj!
Jelikož vesničané netvoří frontu, aby bylo jasné, kdo nastoupí dříve a kdo později, je boj o to zuřivější. Vždy se najde skupina lidí, kteří předběhnou onu neexistující frontu. Proto je houf tak namačkán na sebe. Panuje totiž všeobecné přesvědčení, že čím více se nalepíte na lidi kolem sebe, tím vyšší máte šanci, že se s nimi dostanete do autobusu. Ironií osudu je spousta prázdných míst až všichni do autobusu nastoupí.
Zvláštní moc si užívá i samotný řidič, který ve svém křesle po opuštění hranic Prahy nabývá majestátu, která je snad rovna sultánskému vezírovi.
Jeho slovo je zákonem. Řidičova moc leží na brzdě a plynu jeho pojízdného sultanátu. Jestliže se znelíbíte jeho vůli, tak dál nejedete. A jestliže nejedete, tak vám vesničan sedící vedle vás připomene, že na vesnici to chodí jinak.
Mezi poli řidič zadupl brzdu a když jsme zastavili, tak se otočil a spustil: "To si snad děláte srandu?! Kdo to jako má pak po vás uklízet!" Zvýkačka mi zhořkla v ústech. Bál jsem žvýknout. Naštěstí se situace osvětlila, kolega z města sedící pár míst opodál totiž dojídal rohlík. Vesničané kolem ho donutili vše uložit do zavazadel. Naštěstí nebyl vyhozen do polí, podařilo se mu uhádat další jízdu v autobuse výměnou za slib, že už to nikdy v životě už neudělá. Myslel jsem si, že někdo vytáhne z kapsy krucifix a bude chtít aby na něj kolega přísahal. Bohužel krucifixy asi došly, nebo Bůh nebyl právě přítomen.

Vesničané jsou prostě jiní.