Není Babiš jako Bruncvík

Rád bych potěšil pana Petra Koreckého, který mi v diskuzi nad posledním blogem vytýká, že píši jen o negativních věcech,  napsal něco pozitivního. Pokud by premiér Babiš učinil něco chvályhodného, rád napíši. Ale bohužel...

Andrej Babiš si nejspíš připadá při návratu z bruselského summitu jako kníže Bruncvík. Alespoň podle jeho slov. Europoslanec ODS Alexandr Vondra kritizuje, že výsledná dohoda čtyřdenního rokování zatíží budoucí generace. Český premiér při těchto jednáních podle něj selhal, protože souhlasil s výsledným textem, aniž vyjednal cokoliv z toho, k čemu ho před odjezdem do Bruselu zavázala Poslanecká sněmovna.

Vondra upozorňuje, že Česko sice získalo v kohezních fondech navíc 1,5 miliardy eur, ale o 2 miliardy eur přišlo kvůli krácení prostředků Fondu spravedlivé transformace, které mají řešit důsledky ústupu od uhlí v postižených regionech. Babiš se podle něj navíc zřejmě ani nepokusil vyjednat zařazení jádra mezi tzv. čisté zdroje energie. Na rozdíl od České republiky například Polsko i Maďarsko dosáhly v podstatě všeho, co chtěly.

Babiš se chlubí, že denně spal jen tři hodiny, a poslední noc vůbec. Upřímně řečeno, je to zcela irelevantní. Důležitý je výsledek, ne kolik hodin člověk probdí. I kdyby celý summit Babiš prospal jako plch z Alenky v říši divů, ale přitom obhájil alespoň zlomek z toho, co na domácí scéně slibuje, bylo by se čím chlubit. Ale takhle?

Podle legendy byl Bruncvík synem českého knížete Zibřida. Aby vylepšil své postavení, vydal se s početnou družinou do světa (Bruselu), kde zažil různá dobrodružství a bojoval se všelijakými exotickými zvířaty a obludami (kontrolní výbor EU, předsedkyně výboru Hohlmeierová, kritická rezoluce europarlamentu, europoslanci Zdechovský a Wagenknecht atd.). Mimo jiné také zachránil život lvovi (ministru Vojtěchovi), tím, že zabil strašného draka (koronavirus).

Podle legendy získal Bruncvík na hradě krále Olibriuse (Číňané?) zázračný meč (půjčku 1,5 miliardy korun od Bank of China pro Agrofert), který má na požádání srazit všem nepřátelům hlavy (stát vysekne schodek 500 miliard, aniž by věděl na co, my na to máme!). K meči se váže legenda o Přemyslu Otakarovi II., podle níž král (Babiš) po vítězství nad uherským králem (Orbán ?) odhodil před zraky jásajících Pražanů svůj meč do Vltavy (přestal splácet dluhy, už nebylo z čeho). Ale nevěšte hlavu, prý až bude Čechům nejhůře, meč pak štika vynese na hladinu a ten, kdo se jej chopí, stane se králem, a s jeho pomocí půjde od vítězství k vítězství.

Babiš ten zázračný meč nemá. Jeho zbraní je trvalé lhaní, a to se nemusí vyplatit. Lež, jak známo, má krátké nohy. Utajovat, že 750 miliard euro, které summit schválil, je také náš dluh, který budeme společně splácet (390 miliard euro, rozdaných ve formě grantů, přímo, a 360 miliard euro nepřímo podporou států, které si vezmou půjčku) vedle 500 miliardového dluhu, který Babiš nasekal za půl roku, je výrazem mimořádné nezodpovědnosti vůči budoucím generacím.

Výroky van Leyenové, že budou posíleny vlastní zdroje, znamenají přeloženo do normálního jazyka, zavádění nových celoevropských daní a výrazný krok k posílení k vzniku „jednotné evropské vlády,“ proti které Babiš verbálně vystupuje (EU nám nebude strkat nos do našich záležitostí). Schválení záchranného fondu ve své podstatě znamená vydání společných evropských dluhopisů, za které budeme ručit i my. Splácení dluhu se bude odehrávat dalšími půjčkami, takže dluh bude ve své konečné fázi dále narůstat.

Scvrknout tak celý čtyřdenní summit do škatulky, že se jednalo pouze o to, kolik si která země urve, jako to dělá český premiér, je výrazem silné politické krátkozrakosti. Hrálo se o mnohem víc. Především o posílení dominance Německa a Francie, které po odchodu Velké Británie, nemají uvnitř EU žádnou protiváhu.

Legenda o Bruncvíkovi je bohužel jen legendou, nikoliv skutečností. Pochybuji, že by statní junáci (Češi, Moravané, Slezané) postavili Babišovi sochu na Karlově mostě.

Spíš by ho měli svrhnout dolů do Vltavy, jako to dělal moudrý Karel IV., který nechával vymáchat nepoctivé šejdíře v proutěných koších ve studené Vltavě.

Ivan Bednář