Konec finské „finlandizace“

Není to tak dávno, co se v úvahách některých politiků v souvislosti s Ukrajinou objevovalo slovo finlandizace.

Mluvit o finlandizaci Ukrajiny je ovšem podobně kontroverzní, jako obhajovat v Česku výhody Mnichovské dohody. Termín je totiž převážně negativní. Pro pochopení toho, v čem spočívá, je potřeba vrátit se na konec druhé světové války. Historia magistra vitae. I v tomto případě je velmi poučná.

Spory Finska a Ruska mají bohatou historii. Malý pětimilionový skandinávský stát nejprve srdnatě čelil Sovětskému svazu v Zimní válce v letech 1939 a 1940. Neutrální Finsko se na základě dodatku paktu Ribbentrop-Molotov, upečeného mezi nacisty a Sověty v srpnu 1939, ocitlo v zájmové sféře Sovětského svazu. Tajný dodatek k této smlouvě zabezpečoval Moskvě hegemonii ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska.

Tři měsíce nato vypukla Zimní válka. Stalin se rozhodl vzít silou to, co se mu nepodařilo získat výhrůžkami. Ještě ten den zažily Helsinky po stránce civilních ztrát na životech nejhorší bombardování celé Zimní války. (24. února 2022 vtrhla ruská vojska na území Ukrajiny a bombardovala Kyjev).

1. prosince 1939 zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu tzv. Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. (V srpnu 1968 měl v Československu podobnou roli sehrát Alois Indra a jeho lidová vláda).

Ani obrovská vojenská přesila však nestačila, Finové se statečně ubránili zákeřnému přepadení, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války poslední listopadový den 1939 a skončilo tzv. Moskevským mírem z března 1940. Sovětský svaz byl tehdy za toto ilegální napadení sousedního státu vyloučen ze Společnosti národů (tehdejší OSN).

Posléze mezi sebou obě země válčily i v pozdní fázi druhé světové války. Finsko, po zkušenostech se Stalinovou zákeřností, stálo během bojů většinou na straně nacistického Německa, a kvůli tomu skončilo poválečné vyjednávání pro ně hodně špatně. Pařížské mírové smlouvy v roce 1947 odstartovaly takzvaný proces finlandizace, který spočíval ve vymezení velmi netradičního vztahu mezi Finskem a Sovětským svazem. Účelem finlandizace bylo zabránit tomu, aby Sovětský svaz Finsko nepohltil. Pro udržení samostatnosti ale musely Helsinky kývnout na extrémní ústupky:

• zaplatit Sovětskému svazu reparace v hodnotě 300 milionů dolarů. („Osvobozené“ Československo po roce 1945 přišlo prakticky o všechen uran, vytěžený na vlastním území).

• Odmítnout Marshallův plán, což byla finanční pomoc ze strany USA, kterou Washington po válce podpořil evropské země (Jan Masary po návratu z Moskvy – „jel jsem tam jako svobodný člověk a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Československo Marshallův plán na povel z Moskvy odmítlo).

• zříci se ambicí na účast v NATO, což zemi ovlivňuje dodnes. (Do NATO mohla vstoupit Česká republika až v roce 1999)

• Přenechat Sovětskému svazu i část svého území (Po druhé světové válce si Stalin „přisvojil“ Podkarpatskou Rus).

Pod termínem finlandizace se tak obecně skrývají ústupky malého státu vůči sousední mocnosti za účelem zachování těžce vykoupené suverenity.

O tom všem pochopitelně politici vědí, a možnosti použít i v případě Ukrajiny podobný model se opatrně vyhýbali. Až francouzský prezident Emmanuel Macron před nedávným setkáním s Vladimirem Putinem sdělil novinářům v letadle návrh kontroverzního řešení válečné krize na Ukrajině. Zmínil termín finlandizace. Svým prohlášením ovšem rozpoutal poprask, který si před prezidentskými volbami ve Francii rozhodně nepřál. Proto při následné návštěvě Kyjeva zapřel, že by o něčem takovém uvažoval. Myšlenka, že by Ukrajina pro zachování suverenity musela například přenechat Rusku část území, se navíc také rozhodně nelíbila ani ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému.

Případnou diskuzi, zda Ukrajinu finlandizovat či nikoliv, rázně ukončilo samotné Finsko. Spolu se Švedskem podepsalo s Velkou Británií bezpečnostní dohodu s příslibem, že Londýn poskytne oběma zemím vojenskou podporu, pokud by se staly terčem útoku či ruských hrozeb. A vážně uvažuje o tom, že v nejbližší době požádá o členství v NATO. Po ruském vpádu do Ukrajiny se rozhodlo, že členství v severoatlantickém paktu bude bezpečnější než zmiňovaná finlandizace.

Rusové budou ještě hlasitěji skřípat zuby a vyhrožovat jadernou bombou. Můžou si za to ale sami.

Ivan Bednář, ivanbednar.blog.idnes.cz .