Mnichov – nic nového pod sluncem

Tento blog je malým dárkem pro tetu Žofii, která se dnes dožívá 90. let. A také těm, kterým je dnes, podobně jako bylo tetě Žofii v roce 1938, třináct a více let. Všem těm mladým lidem, kteří dnes žijí v demokratickém světě a myslí si, že něco podobného se už dnes nemůže opakovat a že dějiny jsou jen nudou součástí nějaké historie, se kterou bychom je měli přestat otravovat.  A víc než na svojí budoucnost myslí na své hry, byznys, či adrenalinovou zábavu. Jenomže právě jim mohou ty dějiny přinést takový adrenalin, že nebudou stačit koukat.  

V Mnichově se teď sešli vůdcové tří států. Německa. Francie a Ruska. Angela Merkelová, Francois Hollande a Vladimír Vladimírovič Putin. Aby jednali o celistvosti čtvrtého státu, bez čtvrtého státu. Prý mu možná zatelefonují.  A jednali, kolik území z Ukrajiny se odkrojí pro Rusko, aby se ruský medvěd nažral a evropská koza zůstala celá. Krym už to odnesl, nikdo dneska nezpochybňuje jeho ruskou okupaci, Rusové přišli na pomoc utlačované menšině a už tam, jak je jejich zvykem, tak nějak zůstali napořád.

Že by někdo přišel na pomoc utlačované a pronásledované menšině krymských Tatarů, tím se nikdo nezabývá. Když v 18. století Rusko anektovalo Krym, který byl součástí turecké Osmanské říše, utlačovaní Tataři hromadně emigrovali. Během roku 1944 sovětský diktátor Stalin nechal deportovat všechny tehdejší tatarské obyvatele Krymu někam na Sibiř. Čtyřicet pět procent z nich zahynulo hladem, žízní a následkem různých nemocí. 

Většina Tatarů, kteří dnes žijí na Krymu, se vrátila do své původní vlasti, když se Ukrajina osamostatnila. Od letošního března, kdy Rusko vtrhlo na ukrajinský poloostrov Krym a připojilo ho ke svému území, se situace krymských Tatarů významně zhoršila. Jejich postavení v Rusku je stále nebezpečnější. Nezákonné krymské orgány se zapojily do kampaně kvůli které jsou Tataři utlačováni a všemožně obtěžováni. Poslední případ se odehrál na počátku nedávno, kdy budovu Medžlísu, nezávislého shromáždění krymských Tatarů, obstavila ruská Federální soudní služba.

Teta Žofie si jistě vzpomene, byť byla tehdy třináctiletá holčička, jak se v roce 1938 se sešli v Mnichově představitelé tří mocností, Itálie, Francie a Německa, aby jednali o celistvosti čtvrtého státu, Československa. Dneska Itálii nahradilo Rusko.

Výsledkem byla známá Mnichovská dohoda, která v zájmu ochrany německé menšiny v československém pohraničí, odtrhla od Československa Sudety a darovala je Německu. Pak se přidalo Polsko, a zabralo Těšínsko.  V říjnu 1938 vyhlásilo Slovensko samostatnost a  Maďarsko anektovalo jeho jižní část a následně v březnu 1939 i Podkarpatskou Rus a část východního Slovenska. Evropský státečky se začaly hroutil jako domek z karet.

Co bude následovat nyní? Američané váhají stejně jako v roce 1939, dodávky zbraní, možná, samotná účast nikoliv. Jedině republikánský senátor John McCaine kritizuje netečný přístup německé kancléřky a varuje, že si Putin nemůže dělat co chce, jinak že se to vymstí. Tak jako se vymstily ústupky Hitlerovi.

Podle bývalého generálního tajemníka Rasmussena NATO je skutečným cílem Kremlu narušit solidaritu aliance a obnovit nadvládu Ruska ve východní Evropě. Kreml by podle Rasmussena mohl vyvolat v pobaltských státech, kde žijí početné ruské menšiny (bodejť by ne, když tyto státy byly pod sovětskou okupací více než 50 let), podobný konflikt v Pobaltí jako na východní Ukrajině. Krymský scénář se tak snadno může opakovat. Nepokoje, menšiny v ohrožení, přítel na pomoc.

Teta Žofie si jistě vzpomene, jak prezident Edvard Beneš pár dní po přijetí mnichovského diktátu práskl do bot a zmizel ve Velké Británii, respektive v USA. Do Londýna se vrátil až v březnu 1939.

Prezident Zeman je jinčí chlapík. Krmí nás báchorkami o tom, co psal či nepsal Ferdinand Peroutka před téměř osmdesáti lety (jakoby to bylo bůhví jak důležité). Zaměstnal tím celý hradní aparát, který teď, místo popíjení becherovky, musí šmejdit v archivech a pokusit se nalézt něco, co podle historiků Peroutka nikdy neřekl. Zdá se, že komunisté nemohou Peroutkovi odpustit, že byl prvním šéfem české redakce Rádia Svobodná Evropa, tak je třeba alespoň po padesáti letech ho očernit jako nacistu. Zeman se jako tlampač pro tuto roli docela hodí.

Co tedy, milá této, co si s tím vším má člověk počít? Kvůli strachu z budoucnosti přicházíme o štěstí ze současnosti. Co si asi mysleli mladí lidé o své budoucnosti na počátku roku 1938? A co přišlo potom! Nebo spíš, co přijde teď potom?

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz