Mladí komunisté a toaletní papír

Je 25. únor. Zaplať Pánbůh, že 2014, a ne 1948. Jenomže ta dvě data nejsou tak vzdálená, jak by se na první pohled zdálo. Většina mladých lidí nad tím ale mávne rukou. Netahejte sem Vítězný únor, to je stará veteš, kapitola z historie.  Jenomže i dnes jsou na světě země, kde se o demokracii musí bojovat. Blízká Ukrajina, vzdálená Venezuela. Zprávy z Ukrajiny plní první stránky noviny. Zprávy z Venezuely ne. A přesto jsou ty z Venezuely stejně poučné jako ty z Ukrajiny. Na řadě míst tam probíhají v poslední době silné protesty proti levicovému prezidentovi Madurovi, který lidovládnými experimenty drancuje tento jinak bohatý ropný stát.

Skupiny studentů v hlavním městě Caracasu, kde je držen ve vězení opoziční vůdce Leopoldo Lopéz, blokovaly hlavní silnice a zapalovaly ohně. Po zatčení Lopéze se zvedla vlna protivládních nálad, kterou ještě přiživila smrt studentky a místní královny krásy Génesis Carmonaové. Zemřela v nemocnici poté, co ji při demonstraci ve městě Valencia v centrální Venezuele zasáhl do hlavy gumový projektil vystřelený policisty. Maduro na protesty reaguje zaváděním obvyklé diktatury – vypovídá ze země zahraniční novináře, noviny nevycházejí kvůli nedostatku papíru, demonstranty brutálně rozhání policie. Recept je vždy stejný. Nejprve díky falešným slibům o světlých zítřcích uchvátí vládu, pak prošustrují, co jde, poté aby zalepily díry po špatném hospodaření vyvlastní majetky jiných, a nakonec ze všeho obviní zahraniční imperialisty, případně fašisty či nacionalisty. A začnou zavírat a popravovat.

Velké události provázejí ale malé drobnosti. Podle posledních zpráv nelze ve Venezuele koupit obyčejný toaletní papír. To přece dobře známe. My, starší, si dobře pamatujeme, co asi dnešní mladí dokážou jen těžko představit. Regály s toaletním papírem v obchodech přetékají, můžete si koupit jednotlivý kus, malé balení po čtyřech kusech, velké balení po osmi, červené, modré, zelené atd. Různých značek, různé kvality za různé ceny. Za komunistů to ovšem bylo jiné. Toaletní papír prostě tak, jako dnes ve |Venezuele, nebyl k dostání. Anebo pouze pod pultem, ze známosti…

S toaletním papírem měli komunisté vždycky potíže. Nejprve vůbec nebyl. Někdy v šedesátých letech bylo sehnat toaletní papír uměním. Bůhví, kdo za to mohl. Jestli imperialističtí agenti ze zlého Západu, kteří rozvrátili výrobu tohoto žádaného hygienického zboží, nebo zda neschopnost komunistického režimu postarat se svým občanům o zpříjemnění závěrečných na WC. Buď jak buď, papír nebyl. Zato byla mandelinka bramborová, kterou nám sem podle komunistů také poslali imperialisté z Ameriky, byť její výskyt v Evropě byl zaznamenán již v roce 1874. Na WC se používalo rozstříhané Rudé právo.

Jakkoliv se dnešní komunisté tváří jako přesvědčení demokraté, jejich mladí soudruzi si už takové servítky neberou. Úlisnost mazaného Filipa (krycí jméno Falmer) a bodré rozumování předsedy klubu KSČM Kováčika odhazují jako |Cyrano svůj širák „v dál“, a beze studu volají po zaříznutí politických odpůrců.

Ve svém prohlášení z 24. února 2014 Svaz mladých komunistů Československa tvrdí, že ve Venezuele chce „buržoazie chce pomocí různých neofašistických kruhů destabilizovat situaci v zemi“. Stranou pozornosti mladých komunistů pochopitelně není ani Ukrajina. Tam „fašistické skupiny“ chtějí, podle nich, pomocí násilí a vraždění dosáhnout převratu. „Podporujeme upevnění lidové moci ve Venezuele a potření fašistických skupin,“ hlásají mladí komunisté. 

Na závěr jejich oficiálního prohlášení pak přijde perla.  Je třeba „zničit veškeré zbytky moci buržoazie, která vykonává vlastizrádnou a kriminální činnost.“  Pro „dvě třídy“ není podle mladých komunistů, ve Venezuele místo. A vzývají „ostrý Bolívarův meč v podobě venezuelských pokrokových pracujících tříd“ aby se „zatnul do krku buržoazní a fašistické hydry!“

Zákon č. 450/2000 postihuje „ Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod" následovně:  ,, Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.".

A nakonec zákon praví: „Kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta."

Že by se mladých komunistů naše zákony netýkaly? Ale potom – podle jakých zákonů se řídí? Neměli bychom s tím něco dělat dřív, než dorostou a zakroutí nám krkem, jako Gottwald zakroutil krkem ustrašeným demokratům z Národní fronty po roce 1948.

Policisté a státní zastupitelé ale nemají čas. Teď loví kmotry jako myslivci kňoury při poslední leči. A zatím se jim za zády pošklebují dravci mnohem nebezpečnější, trpělivě čekající na okamžik, kdy „poslední bitva vzplála.“ Přečtěte si jejich vyjádření k úmrtí Vasila Bilaka.  Prý to byla „nejslavnější politická osobnost dodnes žijící v prostoru bývalého Československa.“  Podle mladých komunistů „dějinný vývoj potvrdil potřebu porážky kontrarevoluce v roce 1968, stejně jako zrádnost a nebezpečí reformismu a všelijakých maloburžoazních tendencí.“

AŤ ŽIJE SLAVNÁ A STÁLE ŽIVÁ TRADICE VÍTĚZNÉHO ÚNORA 1948

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz