Co je proboha na těch fakultách učí?

Poprvé se trestný čin s názvemNeoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratuobjevil v našem zákoníku po komunistickém převratu v únoru 1948. Podle tohoto zákona mohl být pachatel (i neúspěšný, neboť trestný byl i pokus), který„v úmyslu poškodit zájem republiky“neoprávněně opustil Československo či se do něj ve stanovené lhůtě nevrátil, odsouzen k trestu těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let.Stát se tak snažil odstrašit své občany od útěku do svobodnějších zemí a potrestat ty, kteří se o to pokusili. Typický příklad komunistického teroru.

Pod názvem Opuštění republiky, se stejnou trestní sazbou a obdobnou skutkovou podstatou, tento trestný čin převzal i trestní zákon z roku 1950. V pozdějších letech bylo možné navíc vyslovit i trest ztráty státního občanství. Pod stejným názvem a stejně vymezen zůstal i v trestním zákoně už socialistické republiky z roku 1961, spodní hranice trestní sazby se pouze snížila na půl roku, s alternativou nápravného opatření. Ale organizátorovi nebo pomocníkovi útěku do zahraničí naopak hrozil trest odnětí svobody na tři léta až deset let.

Za neoprávněné opuštění republiky byly pak odsouzeny k dlouholetým žalářům tisíce lidí, kteří prchali před komunismem jak po roce 1948, tak po roce 1968, kdy byly emigrační vlny nejsilnější. Lidé byli zbavováni občanství a komunisté jim zabavovali též majetek. Ten ovšem protiprávně, protože se v daných zákonech o propadnutí majetku za neoprávněné opuštění republiky nemluví.

 Po 1. únoru 1990 bylo Opuštění republiky změněno na trestný čin Nedovoleného překročení státní hranice, který spočíval v překročení státní hranice použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Do té doby uložené tresty byly zákonem o soudní rehabilitaci z roku 1990 zahlazeny.

Podle současného zákona o trestním zákoníku (č. 40/2009 Sb) lze podle paragrafu 70 uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které 

a) které bylo užito k spáchání trestného činu,

b) která byla k spáchání trestného činu určena,

c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj

Ani zde není jediné slovo, že by se majetek měl zabavovat na základě vycestování lidí do zahraničí. Naopak, vesele si tam někteří magnáti žijí. Posledním případem je král hazardu, senátor Ivo Valenta, bydlící v Monaku a létající na jednání Senátu soukromým letadlem.

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Petra Lukášková ovšem, přes své mládí, žije v stále v padesátých letech. Podle jejího rozhodnutí židovští restituenti ani po mnoha letech nevysoudili plnou náhradu za nevydaný rodinný dům se zahradou v pražských Střešovicích, protože paní soudkyně dospěla k šokujícímu závěru. Když restituenti po sovětské okupaci v srpnu 1968 opustili dům a před ruskou okupací utekli do Švýcarska, aniž k tomu byli státem nuceni, museli si podle paní soudkyně být vědomi skutečnosti, že k veškerému majetku, který tady zanechají, pozbydou vlastnické právo. Tudíž si laskavě račte utřít nos. Neměli jste utíkat, holoubkové, mohli jste vstoupit do KSČ, případně navázat spolupráci s StB a měli byste se jako šišky v másle.

Ale vážně. Co je děsivé, je to, že k tomuto názoru nedospěla stará komunistická soudní harcovnice, ale soudkyně, která dostudovala až po plyšáku. Copak si novodobá paní soudkyně neuvědomuje, že svým rozhodnutím de facto schvaluje komunistické nezákonnosti a jejich loupeživé zvyky? Co ji na té Právnické fakultě staroslavné University Karlovy proboha naučili? A nebylo by možná lepší, kdyby ji neučili vůbec, jako na té Západočeské universitě, a školu by absolvovala za pár měsíců. Alespoň by si (snad?) zachovala alespoň špetku toho zdravého selského rozumu.

Ten totiž nad jejím uvažováním zůstává stát.

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz