Cenzura se vrací

Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovaných názorů, ale v dobách nesvobody je kontrolováno i soukromé sdělování názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo se cenzuru snaží obejít.

Cenzura je součástí praktik mocenských struktur prakticky celou lidskou historii. Mocní tohoto světa po dlouhá staletí z nejrůznějších politických, ideologických i náboženských důvodů atakovali umělecká díla. Když vůdce Keltů Brennus (279 p. n. l.) dobyl řecké Delfy, důsledně tu odstranil všechny vystavené antické sochy, protože mu připadaly příliš lidské na to, aby oslavily skutečné bohy.

České země jako významná součást evropského historického dění měly obdobné přístupy k cenzuře jako v sousedních zemích. Vykonávání cenzurních povinností měly v průběhu dějiny různé instituce, například byrokratický aparát, policejní složky či soudy. Cenzura panovala za Rakouska-Uherska, následně i ve zmírněné podobě za první republiky. Za druhé světové války zde byla cenzura řízená nacistickými orgány a po nástupu komunistů k totalitní moci zde byla komunistická cenzura, která trvala až do roku 1990. Po pádu komunismu byla cenzura zrušena a zákoně zakázána.

Pomalu, polehoučku se nám cenzura znovu vrací Do boje proti„nekvalitnímu“ umění teď vytáhly dvě bojovnice ANO, primátorka Adriana Krnáčová a předsedkyně výboru pro kulturu Eliška Kaplicky Fuchsová. Chtějí ho vymýtit z centra Prahy.

Ani to není nic nového. Umělecká díla byla odstraňována i v nedávné době, ať už to bylo z příkazu stalinistických ideologů, nebo nacistických fanatiků. Díla byla odstraněna z muzeí a přestěhována do depozitářů a sklepení. Adolf Hitler uspořádal v Mnichově výstavu„zvrhlého umění“, což byla přehlídka uměleckých děl, která byla označena za nevhodná.

Kam by chtěly primátorka a národní vdova Kaplicky-Fuchsová nekvalitní umění vystěhovat není zatím přesně dáno.

(Termín „národní vdova“ je používán v souvislosti s manželkou Julia Fučíka Gustou Fučíkovou, která se po osvobození v roce 1945 stala jednou z hlavních ideologických opor nastupujícího komunistického režimu).

Definitivní místo pro nekvalitní umění primátorka ještě nevybrala, ale prý ho chce najít v okrajových čtvrtích Prahy, mimo turistické části metropole, třeba v Letňanech.

Podle Krnáčové to ale neznamená, že vše co vzniklo v dřívějších dobách, je špatné a ve městě už to nemá své místo. Prý je jen třeba správně posoudit, co chceme, aby nám veřejný prostor dotvářelo.

Takže řádění ve stylu Maových rudých gard či islámských fanatiků v Mosulu či Ninive zatím nehrozí, ale co není, jistě může být.

Problémem jsou podle ní sochy, které městské části bez jakéhokoliv rozmyslu umístí někam do veřejného prostoru, aniž by někdo posoudil, jestli je to dílo kvalitní a jestli se do toho prostoru hodí. Zřejmě by bylo třeba vytvořit nějakou ideologickou komisi, která by rozhodovala o tom, která socha je kvalitní a která nekvalitní.

Za nežádoucí umění označila sochy od sochařky Anny Chromy, konkrétně fontánu se čtveřicí soch tančících umělců na Senovážném náměstí a plastiku Plášť svědomí u Stavovského divadla.

Vida, první seznam už je na světě!

Kaplicky-Fuchsová považuje za další problém sochy umístěné v Praze nelegálně. Konkrétně jde o sochu Okřídlený lev v Praze na Klárově. Památník je věnován československým letcům, kteří za  druhé světové války působili v Britském královském letectvu a z nichž se mnozí účastnili bitvy o Británii. Památník je darem britské komunity žijící v Česku a na Slovensku, v rámci které bylo získáno 99 % prostředků (cca tři miliony korun). Přispěli ale také čeští občané, firmy i jednotlivci.

Jenomže, holenkové, prý jste si podali žádost pozdě a tak poputuje Okřídlený lev někam do Letňan. A na Letné bude stát Kaplického„chrchel.“

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz