Atatürk Erdogan

Trump blahopřál Erdoganovi k vítězství v referendu. Obyčejná větička, která ale vyvolává osipky u mnoha mediální ch expertů. Věta, která je obvyklým zdvořilostním aktem, se v jejich očích mění v jakési temné spiknutí.

Doufám, že Erdoganovi gratuloval i náš předseda vlády Sobotka. Jedná se o formální zdvořilostní frázi, který má potvrdit vzájemný respekt dvou suverénních států. Že by Erdoganovi blahopřál prezident Zeman, nedoufám, protože Zeman se v zahraniční politice chová jako příslovečný slon v porcelánu.

Nehoruji pro Erdogana, ale příliš se v turecké problematice neorientuji a myslím si, že není v jednoduché situaci. Válka v Sýrii, Kurdové, Rusové, Řekové i Američané. Jejich zájmy se nutně střetávají. Turecko má dveře do Evropské unie zavřené, ale současně je členem NATO. Leteckou základnu v Incirliku využívají Američané.

Země, kde žije největší počet zahraničních Turků, Německo, je k Turecku logicky smířlivější (Turci, žijící v SRN jsou přece i němečtí voliči), ale současně Erdoganovi hrozí Merkelová, stejně tak jako HJollande, prstem.

Moderní historie dnešního Turecká vůbec není jednoduchá. Na počátku 1. světové války, když Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa.

Válka říši ovšem rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor. Došlo k další arménské genocidě, protože se sultán obával, že Arméni podpoří ruské útočníky. Turci tehdy povraždili kolem 1,5 křesťanských Arménů. To je dodnes citlivé téma. Když německý Spolkový sněm označil masakry Arménů v roce 1915 za genocidu, Turecko vzápětí odvolalo svého velvyslance v Německu ke konzultacím a šéf turecké vlády prohlásil, že krok německého parlamentu vážně narušil turecko-německé vztahy.
V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října příměří. Říše byla v troskách. Istanbul okupován. Válečný hrdina generál Mustafa Kemal (Atatürk, Otec Turků)) se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili.

Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli Arméni získat nezávislost a Kurdistán autonomii, ale nepřijal. Když začalo řecké vojsko zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků a zrušení sultanátu (1922), čímž Osmanská říše zanikla.

Velmoci se poté rozhodly ustoupit. Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, To je také dodnes třeskavá záležitost.

Po pádu říše se Kemal stal prezidentem a vyhnal ze země sultána Mehmeda VI. Po jeho odchodu se stal duchovním vůdcem, chalífou, sultánův synovec Abdulmecid II. Mustafa Kemal vyhostil ze země i jeho, čímž pobouřil všechny muslimy. Jejich nenávist ještě podporovali hodžové, vesničtí duchovní. Kemal se ale nezalekl a radikální změny pokračovaly. Reforem v zemi bylo dosaženo nátlakem a často i tvrdým násilím. Přesto většina Turků Atatürka dodnes uctívá a jeho reformy jsou stále živé.

Po Severní Korji, kterou hájí Rusko a Čína, je tady další vážný problém pro Američany. Proto není divu, že se prezident Trump uchýlil k "blahopřání" Erdoganovi. Za bukem číhá Rusko na příležitost, jak by Turecko ulovilo do svého tábora "míru."

Kdyby chtěla Evropská unie, jejíž zahraniční politika je vedená italskou komunistkou Mogheriniovou, působit na mezinárodním poli seriózně, musela by obsáhnout celou složitost tureckých moderních dějin a netvářit se tak, jakoby sežrala všechnu moudrost.

To platí i pro českou zahraniční politiku. Prezidenta Zemana nevyjímaje

A mediální derviše ve službách socialistické Evropy jakbysmet..

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz