Víte, co je interpretační bůček? Ne? Tak si zajeďte do Krkonoš!

To je termín, který si vymyslel horský vůdce z Krkonošského národního parku Michal Skalka. Poznala jsem ho před šesti lety na Rýchorské boudě v ekologicky laděném programu pro rodiče s dětmi. Zaujalo mě, jak si rozumí s dětmi i dospělými. Je zřejmé, že svou práci má ze srdce rád a stejně tak i Krkonoše. Už jen potkat člověka, který svou práci má rád, je dnes vzácné. Lidé berou práci spíš jako prostředek, jak vydělat peníze. Mají pocit, že žijí jen o víkendech. Když narazíte na opak, který je ke všemu ještě vtipný, skromný a na posluchačích mu záleží, je to skvělá kombinace vlastností pro práci s lidmi.

A taky mě tehdy před šesti lety potěšilo, s jakou samozřejmostí vzal Michal na záda mého dvouletého syna v krosničce a nesl mi ho až na Rýchory, když můj manžel musel odejít. Prostě chlap do nepohody.

Plánovala jsem si, že musím někdy zase do Krkonoš na nějaký Michalův program vyrazit. Nejen proto, abych se s ním znovu potkala, ale aby se moje děti něco dozvěděly o přírodě a získaly k ní bližší vztah. Čím víc o přírodě a krajině vím, tím víc chápu, jaký co má účel a jaký může být vliv člověka na ni. Není jen negativní, je i pozitivní. Podle toho co je v médiích, by si člověk mohl myslet, že my lidé přírodě jen ubližujeme. To je samozřejmě omyl. Zpravodajství bohužel trošku deformuje vnímání světa.

Třeba - jak jsem se dozvěděla na posledním výletě - v Krkonoších jsou lidé opravdu nutní, aby sekali louky nebo na nich nechali pást dobytek. Jinak by totiž louky s unikátní chráněnou květenou brzy zarostly vikví a v půdě by bylo příliš dusíku, který těm citlivějším kytičkám nesvědčí.

Jsem přesvědčená, že stále platí Komenského škola hrou. Anebo ještě lépe - ŠKOLA ZÁŽITKU. Když jsou znalosti dávkovány postupně, a můžeme si přímo sáhnout na to, o čem se mluví, určitě nám to v paměti uvízne na delší dobu, než když je všechno nahuštěné v učebnici v až depresivně koncentrované podobě. (Nevím jak vy, ale já jsem na gymnáziu někdy upadala do pocitu bezmoci, když jsem si prolistovala učebnice fyziky, chemie, matematiky nebo dějepisu a viděla jsem, co všechno se budu muset naučit.)

Jediná překážka, která mi bránila se do Krkonoš vydat, byl pocit, že moje pětiletá dcerka nebude ochotná ujít tůru, která je s programem spojená. Což je minimálně deset kilometrů, ale většinou víc. Jednou to přijít muselo. Dcera už není zas tak malá. Je to docela rozumná holka, která mi pomáhá v kuchyni a například umí velmi dobře zacházet s nožem. Dokonce na vlastní žádost šla předčasně do školy, protože školka jí nudila.

Tak jsem to riskla.

A bylo to bezva. Na programu, který se jmenoval "Proč je hořec hořký" se sešli příjemní lidé všeho věku. Někteří vtipní, jiní trošku rejpaví. Michal ze začátku vypadal jako Mikuláš, protože na všechny strany rozdával drobné dárky. Nebylo to jen tak. Byly to odměny za to, že jsme dávali pozor a zopakovali informace, které nám předával.

Pak zase vypadal jako kouzelník, který vytahuje z klobouku nové a nové věci. (Jen na toho živého králíka nedošlo.) Byly to produkty, které obsahují výtažek z kořene hořce. Plus ochutnávka některých z nich. Víc už bych asi neměla prozrazovat, to už je průvodcovo know-how :-)

Počasí to odpoledne nahoře nebylo úplně ideální. Takové jemné skotské střiky, řekla bych. Ale nelilo, takže mokří jsme nebyli, jen do bot nám negoretexovým teklo. O to víc jsem si užívala, když jsme sešli dolů, že tam je teplo a sucho. Taky klasika - člověk si váží toho, co má, až když o to přijde. Byť třeba jen nakrátko.

Vylezli jsme někam do výšky 1330 metrů nad mořem a ušli 14 kilometrů. Pro syna i dceru to bylo určitě překonání sebe sama, a přestože chvílemi dcerka trošku remcala a občas jsem ji musela popohánět, celou cestu byla docela v pohodě. Když jí docházela energie, pomohla stará dobrá tatranka. Já jsem si zakázala sprostě nadávat, když jsem měla mokro v botech, v tom jsem se taky překonala :-) A pomohlo mi krkonošské kyselo na Richtrových boudách.

Jo, a taky paní, která mi přenesla dcerku přes močály a bahnité části cesty v první zóně národního parku. Tam prý lidská noha jen tak nevkročí, protože je obvykle pro veřejnost nepřístupná. Je k tomu potřeba zvláštní povolení, které si náš průvodce musel obstarat.

Je to taková třešnička na dortu, abyste věděli, že s Michalem Skalkou máte vždycky NĚCO EXTRA.