Opravňuje člověka strach, aby zabíjel?

Nedávná smrt amerického misionáře z rukou domorodců na ostrově by kolem mne prošla bez povšimnutí, kdyby na ni neupozornila jedna moje kamarádka. Její reakce mě zarazila, protože vyzněla ve smyslu: patří mu to.

Kamarádka pokračovala obhajováním bojovného kmene, že udělal dobře, jinak by ho zničily patogeny, přinesené tam oním Američanem zvenčí. Jsou známy případy, kdy se tak stalo u jiných kmenů. Jenže to má jeden háček: Sentinelané nemají internet a tudíž nevědí nic o tom, že existují nějaké patogeny. Nevědí dokonce ani o tom, že jejich tělo se skládá z buněk a ty zase z jádra, DNA a tak dále. Nemají žádné informace tohoto druhu. Protože o tom nevědí, pak toto jako důvod zavraždění kněze nemohlo v jejich myslích vzniknout a nemůže je ospravedlnit. Jaký tedy byl jejich důvod?

To samozřejmě můžu jen spekulovat. Když se o tom doma rozvířila vášnivá diskuse mezi mnou a mými dětmi, tak jejich argument byl: prostě měli strach. A já na to: jestliže k nim někdo přichází sám, s holýma rukama, beze zbraně, proč by z něho měli mít strach? Proč by měli mít strach z člověka, který je anatomicky velmi podobný jako oni? Jen proto, že s nimi nevyrostl? Je pro ně kdokoliv, kdo se nenarodil v jejich komunitě, nepřítel? Ale proč? Proč vnímají lidskou bytost odjinud jako nepřítele, a to dokonce i ve spánku?

Ani kapka slitování

Ano, je to tak. Několik let předtím Sentinelané zabili dva rybáře, kteří usnuli na své lodi a tu vlny náhodou zanesly ke břehům ostrova. Tito domorodci neuznali ani stav spánku, kdy je člověk naprosto bezbranný, za hodný ochrany. Neměli žádné slitování. Nenapadlo je, že tito rybáři mají někde na jiném ostrově nebo v jiné zemi své rodiny, své děti, které je budou postrádat.

Nenapadlo je, že rybáři budou někomu chybět a bude kvůli nim truchlit. A přitom, kdyby jim někdo udělal to samé, jistě by byli smutní a truchlili. Anebo ne? Se svými rodinami a příbuznými asi určitou míru soucitu mít budou, jistě je mají rádi, to vzniká tak nějak spontánně. Ale s jinými lidskými bytostmi, ačkoliv jsou ve své pravé podstatě úplně stejní, ve svých touhách a přáních, v touze po štěstí… Ne?

A teď si přestavte, že bychom tuhle myšlenkovou strategii uplatňovali v naší společnosti. Řekli bychom si: ode dneška je každý, kdo není z mé rodiny, je nepřítel a jakmile přijde k mému prahu, zabiju ho. Zní to jako dost přitažené za vlasy, že? Jistě, my to samozřejmě neuděláme, protože už jsme „jinde“. My už od útlého věku víme, že nejsme jen členové rodiny, ale i školky a poté školní třídy, později pracovního týmu, souběžně také občané nějakého státu... Někteří z nás dokonce chápou, že jsme obyvatelé jedné planety (bohužel stále je takových málo, podle toho, jak málo zodpovědnosti za ni cítíme).

Také se během našeho vzdělávání dozvíme, že zabití jiného člověka je zločin. Ale to přijde až mnohem později, jako děti by nás to ani nenapadlo. Odborně řečeno: socializujeme se, laicky a lidsky řečeno: otevíráme se světu. Někdo více, někdo méně, záleží na jeho zkušenostech a na tom, jaké má vnitřní přesvědčení. A na rodině, jaké myšlenky mu předkládá jako „tu svou pravdu“.

Překračovat své hranice

Leckdy naši kolegové v práci jsou tak fajn, že se s nimi vídáme i po práci, stanou se z nich dlouholetí přátelé a někdo je považuje za víc, než pro něj znamená jeho rodina. Musel ovšem překročit v sobě nějakou mez, nějaké ohraničení, které mají tito Sentinelané, zdá se, velmi pevné. A pokud se jeho přítelem stane člověk, který nemá ani stejný rodný jazyk, pak překročil další hranici, další své omezení. Byl otevřený tomu překročit svá omezení, své hranice. A nakonec ho to obohatilo, získal přátele, nový pohled na svět nebo jiný způsob života. Otevřel se. 

Sentinelané však tuhle otevřenost v sobě nemají a vypadá to, že ještě nějaký pátek mít nebudou. Proto mi bylo dotyčného kněze líto. Byl neozbrojený, oni v přesile, a přesto jej hned zabili. Na vině je určitě i jeho ego. Jeho mladé nabubřelé ego, které ho ponouklo zvěstovat těmto lidem evangelium, neboť jsou „v moci Satana“. Jinak řečeno, chtěl je předělat, změnit. Hrozně moc to chtěl, byla v tom touha ale i pýcha, protože si myslel, že díky své víře je lepší člověk než oni.

Až tak byl přesvědčen, že Sentinelany musí změnit, že byl ochotný kvůli tomu zemřít. A jelikož věřil, že se jako mučedník rovnou dostane do nebe, vlastně to pro něj až tak špatná smrt nebyla. (I když, být propíchnutý šípem, obávám se, znamená dost pomalé a bolestné umírání.)

Já si ovšem dovedu představit jiné možnosti, jak by mohl být užitečný lidem jako kněz. Nebyly by ovšem tak pompézní jako obracet divochy na křesťanskou víru. Byla by to mravenčí práce, každodenní stereotyp v nějakém malém kostele, kázání, modlitby, zpovědi – muset poslouchat ošklivé věci, co lidé druhým provedli, nekonečné psaní do křesťanských bulletinů… Prostě dlouhodobá práce bez vidiny nějakého velkého výsledku. Nejspíš ho to nelákalo, chtěl udělat něco „hrdinského“. Budiž mu přáno, aby to své ego v příštím životě už tolik neposlouchal a raději se držel umírněnějších způsobů šíření křesťanské lásky.

A co bych přála Sentinelanům? Aby se otevřeli a objevili v sobě soucit. Protože ten dává veškerému životu hlubší smysl a posouvá nás dál.