Když jsem tuto otázku dostala před pár lety poprvé, okamžitě jsem odpověděla: „Ne!”. To přece dokážou jen kouzelníci. Měla jsem ještě v živé paměti zážitek z jedné restaurace, kde kouzelník přímo před mýma očima ohýbal jednou rukou zaručeně nerezovou vidličku. Podobně jako já odpověděli všichni přítomní. Mária Korčeková, lektorka kurzu, kterého jsme se účastnili, se posadila, chvíli se soustředila a docela snadno několikrát za sebou stočila lžičku. Pak se na nás podívala, usmála se a řekla: „A teď to udělejte vy. Dokážete to!”
Ivana Balková
Něco ve mně hodně toužilo to dokázat, ale moje hlava namítala: „To je nemožné, to nezvládneš, to nejde, to nemůžeš, nejsi tak dobrá…“. Sledovala jsem ostatní, většina na tom byla podobně. Sváděli jsme ve svých hlavách vnitřní boj. Po několika perných minutách jsem se díky neutuchající podpoře lektorky přestala zajímat o okolí a plně jsem se soustředila jen na to, co jsem chtěla udělat. V tu chvíli hlas plný pochybností a hodnocení utichl a najednou přišel okamžik, kdy jsem uvěřila, že to dokážu. Najednou jsem to věděla! A v tu chvíli lžička v mých rukou jako by začala tát a překvapivě lehce se stočila.
Byl to jeden z okamžiků v mém životě, na který nikdy nezapomenu – zažila jsem uvědomění, že omezení existují jen a jen v mé hlavě. Ten pocit, že jsem dokázala s lehkostí něco, o čem jsem byla ještě před chvílí skálopevně přesvědčená, že to nedokážu, byl naprosto úžasný.
Nedávno jsem četla knihu Inner Game od Timothy Gallwaye. Připomněla mi zážitek se lžičkou. Gallway říká, že náš plný potenciál můžeme uplatnit jen tehdy, když přestaneme poslouchat své První Já (hodnotící, kontrolující, nedůvěřivé, náročné) a věnujeme pozornost tomu, co děláme – necháme svobodně projevit své Druhé Já (náš potenciál, nebo chcete-li – naši duši). Pak můžeme zažít stav plynutí, stav, kdy se náš talent plně projevuje a to, co děláme, je provázeno radostí.
Díky jednoduchému cvičení s ohýbáním lžičky jsem pochopila, jak hodně se v životě omezujeme svými postoji a přesvědčeními (svým Prvním Já). O kolik bychom byli úspěšnější a spokojenější v práci i v osobním životě, kdybychom přestali hodnotit sebe a druhé, a namísto toho vnímali skutečnou realitu, věřili sami sobě a volili si vědomě. Také jsem pochopila, jak hodně pomáhá a motivuje, když autorita – manažer svým podřízeným plně důvěřuje a podporuje je v práci a v jejich kreativitě. A že je důležité, aby byl lídr nejprve lídrem sám pro sebe, protože až potom dokáže inspirovat a vést druhé.
A co vy? Dokážete ohnout lžičku?
