Upozorňuji čtenáře mužského pohlaví, že pokud se rozhodnou číst tento článek, činí tak na vlastní riziko.
Dámy, taky v tomhle našem nerozlučném společníkovi a průvodci na každém kroku nemůžete nikdy nic najít? Ano, já vím, některé z vás jsou natolik pečlivé, že za každých okolností přesně vědí, kam sáhnout a nalezení daného předmětu je pro ně dílem okamžiku. Ale obávám se, že jde spíš o bílé vrány.
Přerod opencard na lítačku způsobil, že mi tahle vymoženost najednou přestala platit. Jasně, byla to moje chyba, měla jsem si ten kotrmelec magistrátu ohlídat a „zelenou“ si pořídit s předstihem. Leč nestalo se a já několik dní jezdila na lístky. Koupila jsem si jich hned několik a pečlivě uložila do pravé kapsičky vpředu.
Při nástupu do tramvaje jsem si lístek pochopitelně zapomněla označit, to víte, nejsem na to zvyklá. Došlo mi to až po pár stanicích a při představě revizora mě popadla hrůza. Inu, začala jsem zběsile šátrat, ale v pravá kapsička vpředu byla prázdná. Vlastně ne úplně prázdná, nahmatala jsem v ní pouze zmuchlaný kapesníček, který jsem cestou na tramvaj použila a vrátila ho tam zpátky, neb nebyl kam vyhodit. Asi nemusím zdůrazňovat, že nebyl právě nejsušší. Lístek jsem nakonec našla úplně jinde, přestěhoval se ke rtěnce, asi se chtěl přikrášlit.
Po cvaknutí označovacícho strojku jsem se uklidnila, usedla na právně se uvolnivší sedačku a lístek uložila pro změnu do kapsičky na opačné straně. Budu si to pamatovat, teď přesně vím, kde ho mám. Revizor za chvilku opravdu nastoupil a já zůstala klidná. Mám dost času, počkám, až přijde ke mně a teprve poté lístek suverénně vytáhnu tak, jak to dělají ostatní.
„Mladá paní,“ slušně mě oslovil, když jsem mu příslušný přepravní doklad nabídla pod nos, ale dál už to bylo horší, „nemáte jinou jízdenku? Tahle není označená.“ Zazmatkovala jsem. To přece není možné, vždyť sem ji tam teď dala. A začala zběsile šátrat v útrobách kabelky.
Ten použitý kapesníček se mi stále podbízel, ale já odolala a revizorovi jsem ho neukázala. Pak jsem nahmátla hračku pro Mikeše (to je náš kocour), kterou jsem mu den předtím koupila a zapomněla dát. Napadlo mě, že bych jí mohla revizora na chvilku rozptýlit a získat víc času na hledání. Ale napadlo mě, že třeba nemá rád kočky a tenhle můj pokus by nepochopil.
Tampón, na rozdíl od kapesníčku naštěstí nepoužitý, se mu chtěl nabídnout sám, jak jsem tak horečně hledala, asi jsem o něj nějak zavadila a on, potvůrka vyskočil ven. Dělala jsem, jakože nic, jako by neexistoval. Poté jsem narazila na pudřenku a zřejmě jsem ji vyrušila z odpočinku. Otevřela si na mě ústa a jak byla naštvaná, jemně poprášila svým obsahem většinu zbývajících předmětů v kabelce.
Nu, nebudu to protahovat, revizor nejspíš došel k názoru, že jsem pomatená a rozhodl se mi poskytnout víc času na hledání, mezitím zkontroloval několik dalších cestujících v mém okolí. Ten proklatý lístek jsem nakonec našla, víte kde? No přece v té původní kapsičce na pravé straně, ustrašeně se tam schovával, ale zásahu pudrem neušel. Ukázala jsem ho revizorovi, ten spokojeně pokýval hlavou, jakožto dobře vychovaný člověk poděkoval a před opuštěním tramvaje si očistil ruce od toho mého pudrového zkrášlovadla.
Pánové, pokud jste dočetli až sem, budu tak drzá, že si vám dovolím dát jednu radu. Pokud nechcete utrpět nepříjemný a zdraví nebezpečný šok, nikdy a za žádných okolností se nepokoušejte cokoli hledat v dámské kabelce. Ani když vás o to vaše partnerka pěkně poprosí.
