Proboha, já jsem těhotná a nevím s kým

Majčin vztah nevztah s Jaroslavem jsem měla před sebou jako na talíři, ta holka pracuje ve vedlejší kanceláři a udělala si ze mě důvěrnici.

Dvě větší děti, patnáct let vdaná a po nějaké nemoci prý neplodná. Aspoň tak jí to tvrdil doktor. „Tak jsem se přestala chránit, kdyby náhodou pánbůh dopustil a motyka spustila, s manželem by nám to nevadilo. S nikým jiným stejně nic nemám.“ Takhle to před sedmi léty uzavřela a od té doby motyka nespustila.

Asi před rokem k nám nastoupil Jaroslav, takový čertík a šídlo v jednom. Vlasy jako uhel, uhrančlivý pohled, že se okolo něj hned začala motat spousta ženských. Ale on nic, hleděl si své práce a přitom pokukoval po Majce. To bylo samé kafíčko, obídek, kytička, ale ona zůstávala neoblomná. „Ireno, to víš, že by stál za hřích, ale přece jsem vdaná. Dneska na to sice leckterá nekouká, ale já bych to manželovi neudělala.“ Nebyla jsem si jistá, jestli se snaží přesvědčit mě nebo spíš sama sebe.

V půlce listopadu slavil náš velký šéf kulatiny a rozhodl se pohostit žaludky všech lidí z firmy. On je normálně skrblík, ale tentokrát se nějak utrhl, zkrátka bylo co jíst a hlavně co pít. A tak, snad to bylo tím alkoholem, se utrhla i Majka, neodolala a rozdala si to s Jaroslavem. Prý ji vzal někam poblíž na milenecký azyl. Pak dva dny brečela, že zradila toho svého, že to byl omyl, že se to k němu nikdy nesmí donést. Dušovala se přede mnou jako malé dítě, že to už nikdy v životě neudělá. Nevím, jak si to vyříkali s Jaroslavem, ale od toho dne se vyhýbají jeden druhému.

„Holka zlatá,“ svěřila se mi těsně před Štědrým dnem. „Ten doktor se tehdy musel mýlit, pánbůh dopustil, motyka spustila a já jsem těhotná. Nevím, s kým to mám. S manželem jsme oba světlí, jestli je to Jaroslavovo a bude to po něm, tak to doma neuhraju. A i kdybych uhrála, bude mi to do smrti trapné.“

Majka laškuje s myšlenkou na potrat, ale mně se to nelíbí. Je to sice její věc a má na to právo, ale já jsem v tomhle staromódní a ujetá. Mám tetu, která dokáže občas nahlédnout na věci, které běžní lidé nevidí. Neví, jak to dělá a ani to nedokáže ovlivnit, prostě najednou ví. Jednou jsme seděli v její oblíbené čajovně a ona mi tiše říkala: „Ireno, vidíš támhletu mladou? Občas vídám, jak jí na klíně sedí smutná duše maličkého dítěte. Nevěděla jsem, co to znamená, až jsem ji nedávno zaslechla, jak se někomu svěřovala, že byla před rokem na potratu.“