Měla jsem sice chvilku jiný názor, ale pak jsem se hluboce zastyděla a šla do sebe. Vyznamenání je třeba udělit bez dalších okolků.
Oba mí Petrové, tedy ten starší i ten mladší si už včera odpoledne sbalili fidlátka a vyrazili na víkend. Tentokrát jsem je musela kvůli drobné zdravotní indispozici nechat jet samotné, ale nezdálo se, že by z toho byli zklamaní. Spíš naopak, bylo na nich vidět, že si od ženského elementu rádi na dva dny odpočinou. Já od toho mužského každopádně též, ale jeden chlap mi tu přece jen zůstal. Je celý černý, má krásný kocouří kukuč a jmenuje se Mikeš, možná ho už znáte z předchozích článků.
Dnes ráno mi Mikeš přinesl pavouka do postele. Co k tomu dodat? Nevím, jak byste se zachovali vy, ale já byla okamžitě na nohou a začala jsem mu nadávat, aby s tou potvorou zmizel někam do, no zkrátka co nejdál. Ale on ne, pavouk mu utekl pod moji peřinu, chvíli trvalo, než ho znovu vyšátral, aby ho nakonec k mé obrovské úlevě sežral.
To totiž nebyl žádný ledajaký pavouk. Byl pěkně veliký a už delší čas bydlel u nás v komoře. Už kolikrát jsem velkému Petrovi říkala, aby ho zlikvidoval, ale on se k tomu navzdory mé těžké arachnofobii nějak neměl. Do té komory Mikeš normálně nesmí, jenže jak včera Petrové odjížděli, zřejmě v tom zmatku nechali komoru otevřenou. Nebo možná já, abych byla spravedlivá. No, to je nakonec jedno, Mikeš se tam zkrátka dostal a pavouka chytil. Ráno přinesl živého do postele, asi mi chtěl říct, že už je komora čistá a já se tam nemusím bát chodit.
Poté, co byl pavouk zlikvidován, jsem se uklidnila, Mikešovi se v duchu omluvila a dospěla k závěru, že si ode mě zaslouží vyznamenání. Jenomže jaké dát kocourovi vyznamenání, aby mu udělalo radost? Už to mám, nakrájím hovězí masíčko na tenké nudličky a upletu mu z nich kokardu. Sice maličkou, ale přesně takovou, jaké dostávají kočičí hvězdy v soutěžích. Sice ta kokarda vydrží jenom pár vteřin, ale Mikeš z ní bude mít mnohem větší radost, než kdyby byla skutečná. Tak už musím jít, kocourek to nejspíš tuší a už se motá v kuchyni.
Dodatek 1: Omlouvám se všem čtenářům, kteří očekávali další plamenný článek na aktuální politické téma. Mám za to, že nejen politikou je člověk živ a i takové téma je třeba odlehčit. Navíc Mikeše politika vůbec nezajímá.
Dodatek 2: Omlouvám se všem ochráncům pavouků za likvidaci toho užitečného tvora. Jenže já se pavouků opravdu bojím a komora pro mě byla krajně nebezpečnou zónou. Navíc Mikeše ochránci pavouků nezajímají, je predátor a přirozený lovec takových potvůrek.
