Máte na to koule, pánové?

Koule, kule, alias gula je takový jednoduchý a celkem nudný geometrický útvar. Opravdu? Když si s koulemi trochu pohraju, myslím s tím slovem samozřejmě, tak se docela pobavím.

Na střední škole mi hrozila koule z matiky. Tedy ne tak, že by ji matykář, znechucen mými neznalostmi po mně vztekle mrštil, stačilo mu, když mi ji napařil z písemky. Nakreslil pod ty moje nesmysly pěkně vykrouženou sardel, zhodnotil svůj výtvor, a pak se mu mé osoby asi trochu zželelo a připsal za ni plus: 5+ Tohle jsem vůbec nepochopila, nešlo mi na rozum, k čemu mi to plusítko bude dobré. Bylo mi jasné jen jedno, totiž že jsem od něj obdržela pluskuli. Připomnělo mi to minuskuli, což je v češtině označení pro malé písmeno, ale jestli je něco taky pluskule, to jsem se češtinářky radši neptala, nechtěla jsem si to kromě matykáře rozházet i u ní. Nakonec jsem to nějak přežila a svým způsobem se coby prodavačka tím počítáním i tak trochu živím. Ale koule v sortimentu nemáme, natož ty Mozartovy, protože nedělám v cukrárně, nýbrž v textilu.

Kulí jsem měla doma vždycky dost, a to teď zrovna nemám na mysli jen ty vánoční. Byla jsem obklopena chlapy, tedy Petrem prvním coby manželem a Petrem druhým coby synátorem. Kluci byli v převaze, a tak mi nezbylo, než se naučit mariáš, aby měli třetí osobu do party. Červené, zelené, žaludy a samozřejmě kule. Nezapomenu na jeden večer, když jsem zahlásila kilo kulí a k tomu sedmu na konec. Kulovou pochopitelně.

„Flek na hru!“ Hrdě zahlásil Petr první a špičkami prstů plesknul o karty tak, jak se to dělá, když jste si jisti svou výhrou.

Zarazila jsem se, koukla do listu, a pak s maličko ironickým úsměvem opáčila: „Re.“

Slova lítala jako o závod, až nám došla mariášská zásoba flek, re, tuty, boty, kajzr, rekajzr a pokřikovali jsme na sebe už jen další a další kontra. Petr druhý jen tiše valil oči a za ta kontra dělal čárky, abychom to pak mohli spočítat. No, naštěstí se hrálo jen o suché z nosu, jinak by mi kluci spláceli ještě dneska. Petr první se totiž překouknul, myslel si, že má trháka, ale byl to jen kulový spodek, zatímco já měla ještě zelenou hlášku navíc.

Od té doby jsem si při mariáši Petra prvního vždycky dobírala a ptala se ho, jestli má na mě dost kulí. To už je dávno, Petr druhý se odstěhoval a lízaný mariáš ve dvou nás s Petrem prvním nebaví. Když už, tak lížeme něco jiného, hádejte co. Zmrzlinu, samozřejmě, co jste si asi tak mysleli?

Jó, kule, koule, kuličky, ty jsem hrávala jako malá holka před školou, ale to bylo někdy v minulém tisíciletí. Když byla zima, měla jsem přitom na hlavě červeného kulicha s kulatou střapatou bambulí.

Tak mě napadá otázka, co dneska udělám k večeři? Už vím, když už je řeč o těch koulích, stavím se vedle v krámě a koupím masové kuličky. Bude to stylové a navíc si s Petrem prvním pošmákneme. Kousek dám i našemu kocourovi Mikešovi, bude rád. Je hodně starý a je to jediný mužský z naší rodiny, který už koule dávno nemá.